25 Cdo 3705/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3705/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3705/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3705.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.12.2024III.ÚS 3369/24 Jiří Přibáň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3705/2023-1173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: A. H., zastoupená JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Slavíkova 625, 417 12 Prostějov, proti žalovanému: město Stod, IČO 00257265, se sídlem úřadu náměstí ČSA 294, 333 01 Stod, zastoupenému Mgr. Tomášem Winterem, advokátem se sídlem Suvorovova 1722/29, 326 00 Plzeň, o uložení povinnosti a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 132/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2023, č. j. 18 Co 234/2022-1049, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (v pořadí sedmým) rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 8 C 132/2014-947, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 50 400 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 89 600 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. V řízení o uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení pronikání vlhkosti do rodinného domu žalobkyně a náhrady škody ve výši 140 000 Kč, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. XY ve XY, ke kterému původně přiléhal asfaltový chodník. Žalovaný jakožto investor provedl na základě stavebního povolení rekonstrukci chodníků, která byla zkolaudována dne 18. 6. 2008. Místo živičného povrchu položil zámkovou dlažbu, kterou vysypal pískem. Jelikož chodník neměl správný spád, docházelo k pronikání vlhkosti do domu žalobkyně. Žalobkyně se v jiném řízení (vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 187/2012) neúspěšně domáhala mimo jiné i náhrady škody spočívající ve vlhnutí jejího domu. V posuzované věci účastníci ohledně nároku na zdržení se pronikání vlhkosti uzavřeli smír (schválen byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2016, č. j. 18 Co 363/2016-403), ve kterém se žalovaný zavázal provést ve výroku přesně specifikované práce, jež měly odstranit pronikání vlhkosti do domu a dokončit je do 30. 4. 2017. Poté probíhalo řízení již jen ohledně nároku na náhradu škody. Na základě závěrů řady znaleckých posudků soud uzavřel, že dům žalobkyně vlhl nejen z nesprávně provedené rekonstrukce chodníku (spád), ale i z dalších příčin (stáří domu, jeho občasné užívání a zejména chybějící vodorovné i svislé izolace). Žalobkyně na domě od roku 2012 neprováděla žádné úpravy. Závadový stav spočívající v nesprávném provedení části pěší komunikace byl ukončen ke dni 30. 4. 2017. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 415, § 420 a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalovaný porušil své právní povinnosti tím, že rekonstrukci chodníku v roce 2008 provedl nesprávně, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda, přičemž však ke škodě na domě (vlhnutí) docházelo i z příčin, jež lze přičítat žalobkyni (stav domu včetně toho, že nebyly provedeny znalci doporučené stavební úpravy domu). Uzavřel rovněž, že předmětem řízení je škoda vzniklá od července 2012 do 30. 4. 2017, do kdy měla být dokončena oprava chodníku, k níž se žalovaný zavázal ve smíru s tím, že pokud by ujednání ve smíru nebylo splněno, měla se žalobkyně domáhat nápravy výkonem rozhodnutí. Výši náhrady soud stanovil na základě znaleckých posudků podle § 136 o. s. ř. aritmetickým průměrem závěrů znalců o míře, jakou se žalovaný podílel na vzniku škody v porovnání s příčinami vzniku škody, které lze přičítat žalobkyni. Tak dospěl k závěru, že míra, jakou se žalovaný podílí na vzniku škody, představuje 36 %, ve zbývajícím rozsahu není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, a proto žalobkyni přiznal 50 400 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 18 Co 234/2022-1049, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po částečném zopakování dokazování (znaleckými posudky a výslechy znalců) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že závadový stav chodníku byl ukončen k datu 30. 4. 2017, současně ale poukázal na to, že sporná délka posuzovaného období (žalobkyně v odvolání zpochybňovala, že chodník byl k uvedenému datu řádně opraven) není pro závěr o důvodnosti žaloby rozhodná. Odvolací soud totiž poté, co zopakoval dokazování znaleckými posudky a výslechy znalců, uzavřel, že žalobkyně přes opakovaná poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neprokázala rozdíl míry vlhkosti domu před červencem 2012 a k datu 30. 4. 2017 (z fotografií bylo patrno, že již před rokem 2008 dosahovala vlhkost na domě žalobkyně do výšky oken). Dále dovodil, že žalobkyně neprokázala ani to, že příčinou vlhnutí domu bylo nesprávné provedení chodníku žalovanou, neboť ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že základní příčinou vlhnutí domu byla absence jakékoli svislé či vodorovné hydroizolace stavby, přičemž žalobkyně od roku 2012 neprovedla žádná opatření proti vzlínání vody v objektu. Neunesla proto důkazní břemeno k prokázání rozsahu škody způsobené žalovaným ani k prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním, které by mohlo být klasifikováno i jako protiprávní úkon, a vznikem tvrzené škody spočívající v nadměrném vlhnutí jejího domu. 3. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Obsáhle rekapituluje průběh soudního řízení a polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů vyslovenými v celém průběhu řízení, jakož i se závěry znalců. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu ohledně otázky zákazu překvapivosti rozhodnutí, povinnosti poučení podle 118a o. s. ř. a zásady dvouinstančnosti řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2838/2005 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3085/15). Odchýlení se od ustálené judikatury spatřuje i v „předpokladech vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu“, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 447/2022, 25 Cdo 2680/2014 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3528/20, přičemž cituje z těchto rozhodnutí a poukazuje na to, že výši škody prokázala znaleckými posudky (cituje části znaleckých posudků i svých vyjádření v průběhu řízení), a je proto přesvědčena, že všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu prokázala. Dále namítá odklon od ustálené praxe dovolacího soudu v tom, že se soud nevypořádal se všemi jejími námitkami (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07) a nesprávně aplikoval § 142 a § 150 o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3542/2013 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2618/21). Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak dovolatelka označila otázku omezení žalobou uplatněného nároku soudem z důvodu nepodání exekučního návrhu. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhla odklad vykonatelnosti výroků o náhradě nákladů řízení. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném p