25 Cdo 3954/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3954/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:25 Cdo 3954/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3954.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Stavební řízení Promlčení Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 3 o. z. § 3079 odst. 1 o. z. § 27 odst. 3 předpisu č. 183/2006 Sb. § 185 odst. 1 předpisu č. 183/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3954/2023-486 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: město Nový Jičín, IČO 00298212, se sídlem Masarykovo nám. 1/1, Nový Jičín, zastoupený JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem se sídlem Sborová 81, Fulnek, proti žalovanému: VOP CZ, s. p., IČO 00000493, se sídlem Dukelská 102, Šenov u Nového Jičína, zastoupený Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, o 1.797.911,83 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 295/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 Co 73/2023-452, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 Co 73/2023-452, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 8 C 295/2021-419, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.797.911,83 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce tvrdil, že 30. 10. 2013 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu ohledně pozemku ve vlastnictví státu, na němž hodlal vybudovat psí útulek. Coby vlastník sousedního pozemku byl žalovaný účastníkem územního i stavebního řízení a nejpozději na počátku územního řízení se dozvěděl, jaký záměr má žalobce s předmětným pozemkem. Rozhodnutí o umístění stavby nabylo právní moci 22. 11. 2016, stavební povolení 14. 2. 2018. Práce na pozemku byly zahájeny 12. 3. 2018. Dopisem z 14. 9. 2018 žalovaný upozornil žalobce, že cca 100 m od plánovaného útulku se na základě kolaudačního souhlasu z 2. 5. 1994 nachází aktivně využívaná střelnice, která způsobuje odpovídající hluk. Jedná se o skutečnost, o níž žalobce nevěděl a žalovaný jej na ni neupozornil. Žalovaný nesplnil svou prevenční povinnost při uzavírání kupní smlouvy, nesdělil příslušné informace ani během územního a stavebního řízení, a nesplnil rovněž svou povinnost vyplývající z § 27 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Toto své pochybení žalovaný napravil teprve na základě výzvy stavebního úřadu podáním z 22. 10. 2018, resp. 16. 11. 2018. S ohledem na nevhodnost umístění psího útulku v blízkosti střelnice byl žalobce nucen práce na jeho budování 23. 1. 2019 zastavit. Žalovaná částka představuje výdaje vynaložené na stavbu útulku, snížené o kupní cenu pozemku a náklady na jeho oplocení. 2. Soud prvního stupně s odkazem na § 3079 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, konstatoval, že v případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona platí obecné pravidlo, že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Podle žalobních tvrzení mělo dojít ke čtyřem různým porušením povinnosti žalovaného, a sice porušení povinnosti podle § 27 odst. 3 stavebního zákona, podle níž měl žalovaný do 9 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona, k němuž došlo 1. 1. 2007, sdělit pořizovateli územně analytických podkladů údaje o stavbě střelnice zkolaudované v roce 1994, resp. 1998, dále porušení prevenční povinnosti před uzavřením kupní smlouvy v roce 2013, porušení povinnosti podle § 27 odst. 3 stavebního zákona při opětovném zprovoznění střelnice a během územního a stavebního řízení a konečně porušení prevenční povinnosti během územního řízení. Z těchto čtyř porušení povinnosti soud prvního stupně dovozuje, že na jejich základě byly uplatněny čtyři nároky. První dva nároky vyhodnotil soud prvního stupně jako promlčené ve smyslu § 106 obč. zák., přičemž k jejich promlčení došlo uplynutím objektivní promlčecí doby – v případě prvního nároku 1. 10. 2010, v případě druhého nejpozději 30. 10. 2016. Ohledně třetího a čtvrtého nároku soud prvního stupně dospěl k závěru, že promlčeny nejsou. Třetí nárok však není po právu vzhledem k tomu, že žalovaný není subjektem, jemuž plyne povinnost z § 27 odst. 3 stavebního zákona, protože je výrobním závodem provozovaným podnikatelským způsobem a nemá žádný jiný předmět činnosti stanovený zvláštním právním předpisem použitelný v řízeních a postupech podle stavebního zákona. Ani čtvrtý nárok není podle názoru soudu prvního stupně oprávněný, neboť podle § 2900 o. z. je prevenční povinnost uložena pouze při konání, přičemž čtvrtý nárok žalobce je založen na tom, že žalovaný něco nekonal. Jelikož žalovaný neporušil žádnou svou povinnost, soud se nezabýval dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 Co 73/2023-452, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyslovil právní názor, že nárok žalobce lze posoudit nejen jako odpovědnost za škodu, ale případně též jako nárok na poskytnutí slevy z kupní ceny za skrytou vadu předmětného pozemku. S odkazem na § 3028 odst. 3 větu první a § 3036 o. z. a § 597 odst. 1 a § 599 odst. 1 obč. zák. konstatoval, že právo na slevu z kupní ceny zaniklo prekluzí nejpozději uplynutím šesti měsíců od převzetí věci. Odvolací soud dále vyložil, že není třeba se v posuzovaném případě zabývat otázkou, zda žalovanému vznikla povinnost ve smyslu § 27 odst. 3 stavebního zákona, neboť nejsou splněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., resp. podle § 2910 ve spojení s § 2900 o. z., a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi případným porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody na straně žalobce. Žalobce nepublikoval svůj záměr vztahující se k budoucímu využití nabývaného pozemku v textu kupní smlouvy. Přes výzvu soudu prvního stupně nedoplnil skutková tvrzení, z nichž by bylo zřejmé, že žalovaný o jeho záměru věděl. Bylo na žalobci, aby před uzavřením kupní smlouvy aktivně vyšetřil, zda se v daném případě jedná o lokalitu vhodnou ke zřízení psího útulku, a to obzvláště v situaci, kdy se předmětný pozemek nacházel ve vojenském areálu, na sousedním pozemku byla od roku 1994 zkolaudována střelnice a žalobce je veřejnou korporací vybavenou příslušným správním aparátem. Byl to tedy žalobce, kdo měl při respektování prevenční povinnosti vybrat pozemek vhodný ke stavbě psího útulku a dotazem na vlastníka sousedních pozemků tvořících vojenský areál zjistit, zda již zhotovená stavba střelnice na sousedním pozemku není pro jeho záměr překážkou. Pokud by si totiž před koupí pozemku, resp. před provedením investic do něj tyto důležité informace obstaral a s ohledem na ně pozemek nekoupil, případně stavbu útulku na něm nezahájil, porušením povinnosti dle § 27 odst. 3 stavebního zákona žalovaným (pokud k němu vůbec došlo) by škoda žalobci nevznikla. Opomenutí tvrzené povinnosti na straně žalovaného by totiž nebylo příčinou podílející se na škodlivém následku jako příčina hlavní, významná a rozhodující. Odvolací soud žalobci vytknul, že nebyl při uzavírání kupní smlouvy dostatečně předvídavý a nevymínil si u prodávajícího, aby šlo o pozemek vhodný pro umístění zařízení pro psy. Jeho tvrzení, že se o střelnici, resp. o jejím opětovném zprovoznění dozvěděl teprve z podání žalovaného ze dne 14. 9. 2018, nepovažoval odvolací soud za právně významné. Žaloba byla rovněž zčásti posouzena jako nedůvodná proto, že žalobce přesvědčivě nevysvětlil, proč bylo do výstavby investováno i poté, co se dozvěděl o nevhodnosti předmětného pozemku pro vybudování psího útulku. S poukazem na § 3079 odst. 1 o. z. a § 100 odst. 1 a § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. pak odvolací soud dospěl k závěru, že dozvěděl-li se žalobce o existenci funkční střelnice z dopisu žalovaného z 14. 9. 2018, skončil běh subjektivní promlčecí doby 15. 9. 2020. Jelikož žalobce podal žalobu 13. 9. 2021, jde o žalobu opožděnou. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a rovněž otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce vyj