25 Cdo 4689/2009 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4689/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2012 Spisová značka:25 Cdo 4689/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4689.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Pozemní komunikace Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 23 předpisu č. 13/1997Sb. § 28 předpisu č. 13/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 2. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.5.2012II.ÚS 1748/12JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto10.10.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4689/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. L. Š., proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 23, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., IČO: 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o zaplacení částky 38.856,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 206/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2009, č. j. 14 Co 69/2009-95, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 7. 2007, č. j. 7 C 206/2006-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 38.856,50 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 22. 2. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem osobního vozidla zn. Mazda 323, které dne 15. 1. 2005 řídil jeho syn a při projíždění ulicí Musílkova v Praze 5 ve směru od ulice Pod Školou se vozidlo při odbočení vlevo stalo neovladatelným a narazilo do zaparkovaného osobního vozidla zn. Škoda Felicia. Žalobci vznikla škoda 38.856,50 Kč, jejíž náhrady se domáhá. K nehodě došlo poblíž výjezdu ze stavby, kde zemní práce včetně odvozu zeminy prováděl žalovaný. Nákladní auta vyvážející zeminu ze stavby nebyla před vjezdem na vozovku očištěna od hlíny, úsek nebyl nijak označen, dlažba vozovky byla kluzká, po provedeném čištění mokrá a pokrytá slabou vrstvou hlíny s drobnými kameny a hroudami hlíny. Na základě posudku ing. M. Ž. z 24. 5. 2008 soud dovodil, že příčinou nehody byla ztráta ovladatelnosti vozidla v důsledku proražení pneumatiky o kámen na kluzkém povrchu vozovky. Soud dospěl k závěru, že žalovaný podle § 420 obč. zák. odpovídá za škodu vzniklou žalobci, neboť porušil povinnosti uložené v § 23 odst. 3, § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích tím, že vozidla před vjezdem na vozovku neočistil, znečištění vozovky neodstranil a znečištěné místo neoznačil, a v důsledku toho došlo ke smyku vozidla Mazda, jehož řidič nemohl předvídat, že vjede na kluzký úsek veřejné komunikace. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2009, č. j. 14 Co 69/2009-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování listinami a fotodokumentací ze spisu Magistrátu hl. m. Praha o dopravní nehodě vzal za prokázané, že v době nehody byla vozovka mokrá, ale nebyla znečištěná, na vozovce se nacházely pouze drobné kameny a drobné hroudy hlíny, jezdilo zde kropící vozidlo, které vozovku čistilo; vozovka byla kluzká nikoliv v důsledku znečištění, ale v důsledku vlhkého povrchu a podle vyjádření znalce Ing. Ť. drobné znečištění vozovky nemohlo být příčinou smyku žalobce. Závěry posudku znalce Ing. Ž., vypracovaného na žádost žalobce více než tři roky po nehodě jen na základě protokolu o nehodě, odvolací soud v souvislosti s ostatními provedenými důkazy hodnotil jako spekulativní, nevěrohodné a nepodložené, a to zejména závěr o proražení pneumatiky po najetí na kámen, neboť jak vyplývá z fotodokumentace pořízené při nehodě, obě vozidla po nárazu měla proražené pneumatiky a v místě nehody se větší kameny nenacházely. Žalovaný porušil povinnosti uložené zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, tím, že nečistil kola vozidel vyvážejících zeminu před vjezdem na pozemní komunikaci, avšak vozovku průběžně čistil a žádnou jinou povinnost neporušil; na drobné znečištění, které na vozovce zůstalo, či na mokrou dlažbu nebyl povinen upozorňovat. Příčinou nehody tedy nebylo porušení povinností žalovaného. Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Rekapituluje důkazy provedené v řízení, interpretuje skutková zjištění z nich vyplývající a namítá, že právní závěr odvolacího soudu neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému v průběhu řízení. Nesouhlasí se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou. Namítá, že žalovaný svou činností v místě nehody způsobil nepředvídatelnou změnu ve sjízdnosti vozovky ve smyslu § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., nedodržel povinnost odstranit bez průtahů znečištění a uvést komunikaci do původního stavu, neboť na vozovce se nacházela vrstva zeminy, drobné kamení a drobné hroudy zeminy, a znečištěné místo neprodleně neoznačil. Dovozuje, že nebylo možno předvídat, že za jasného a suchého počasí bude vozovka mokrá, a názor odvolacího soudu, že „mokrá vozovka je zcela běžným povrchem, na němž se řidiči pohybují,“ má za nesprávný. Podle jeho názoru ke smyku a nehodě došlo v důsledku porušení povinností žalovaného, který způsobil závadu ve sjízdnosti a neupozornil na ni. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, který je advokátem, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 4. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Pokud jde o stav vozovky v době nehody, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Má-li odvolací soud pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje-li za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů § 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné dokazování sám a po jeho zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění a tak se na základě opakovaného či doplněného dokazování odchýlit od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím i od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud řízení doplnil listinnými důkazy ze spisu správního orgánu o vyšetřování nehody a opatřil si tak podklady pro to, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a na základě doplněného řízení učinit vlastní skutková zjištění. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného dokazováním a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Věrohodnost obou znaleckých posouzení - listinných důkazů hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyrovnal s rozpory mezi nimi a skutková zjištění, jež z nich čerpal, pečlivě odůvodnil. Skutkový závěr o stavu vozovky v době nehody, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů prov