25 Cdo 482/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 482/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2005 Spisová značka:25 Cdo 482/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.482.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 420 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 25 odst. 2 předpisu č. 108/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 482/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. H. a 2) Z. K., oběma zastoupeným advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 17/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004, č. j. 42 Co 151/2004-163, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 34 C 17/2001-141, zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit žalobci na bolestném 42.078,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 129.000,- Kč, vše s úrokem z prodlení od 18. 1. 2001 s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého, a dále zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému na zaplacení ztráty na výdělku za dobu do února 2001 v částkách 9.126,- Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 11.151,70 Kč, 11.151,70 Kč, 10.664,70 Kč, 10.644,70 Kč, 10.970,70 Kč, 11.082,70 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 12.625,80 Kč, 12.625,80 Kč, 12.625,80 Kč s úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 1. 1999 zavinil první žalovaný při jízdě služebním vozidlem Škoda Felicia, které řídil, dopravní nehodu, když čelně narazil do protijedoucího vozu SEAT Toledo, řízeného žalobcem. Při nehodě žalobce utrpěl otřes mozku, úrazovou obrnu hybnosti třetího a čtvrtého hlavového nervu vlevo, zlomeninu čtvrtého bederního obratle. Žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1999 sp. zn. 1 T 190/99 za toto jednání uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona. V důsledku úrazu byl žalobce od 19. 1. 1999 do 31. 12. 1999 v pracovní neschopnosti, od 1. 2. 2001 mu byl přiznán částečný invalidní důchod, je omezen ve společenském, kulturním a sportovním životě, stejně jako při pracovním uplatnění. Vozidlo, které první žalovaný použil k jízdě, mu bylo jeho zaměstnavatelem (druhým žalovaným) dáno k dispozici k výkonu jeho povolání obchodního referenta jako vozidlo služební. Od 14. 1. 1999 první žalovaný vykonával civilní vojenskou službu a jeho pracovní poměr byl z toho důvodu přerušen. V den nehody 19. 1. 1999 použil vozidlo k dořešení zakázky pro svého zaměstnavatele, avšak v důsledku nehody na schůzku se zákazníkem již nedojel. Soud dovodil, že podle § 420 odst. 2 obč. zák. není první žalovaný ve sporu pasivně legitimován, neboť ke škodě došlo při plnění úkolů pro jeho zaměstnavatele, jak má na mysli ust. § 25 nař. vlády č. 108/94 Sb., když podle tohoto předpisu je plněním pracovních úkolů též činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění, nebo ji nekoná proti zákazu zaměstnavatele (§ 25 odst. 2). V době škodní události pracovní poměr prvního žalovaného trval, výkon civilní vojenské služby byl pouze překážkou v práci podle ust. § 125 zák. práce. K vykonání jízdy služebním vozem nepotřeboval první žalovaný k žádné zvláštní oprávnění, vůz použil proto, aby vykonal pracovní úkol, a to nikoli proti výslovnému zákazu, naopak druhý žalovaný tuto jeho činnost hodnotil kladně. Proto soud dospěl k závěru o odpovědnosti druhého žalovaného podle ust. § 420 odst. 2 obč. zák. a žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl. Protože druhý žalovaný se stal účastníkem předmětného sporu až dne 1. 7. 2003, kdy nabylo právní moci usnesení o přistoupení druhého žalovaného do řízení na základě návrhu žalobce ze dne 1. 4. 2003, soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění je ve vztahu k druhému žalovaném promlčen podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným shledal důvodnou, neboť žalobce se mohl o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvědět již v průběhu trestního řízení vedeného proti prvnímu žalovanému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 190/99, neboť žalobci jako poškozenému se dostalo dne 12. 4. 1999 poučení, že je oprávněn nahlížet do spisu, přičemž z protokolu ze dne 12. 4. 1999 a z fotodokumentace obsažené ve spise mohl žalobce zjistit, že první žalovaný cestu vykonal služebním vozidlem při pracovní činnosti pro svého zaměstnavatele. Soud proto částečným rozsudkem zamítl žalobu proti druhému žalovanému co do požadované náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění s tím, že o nároku žalobce proti druhému žalovanému na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bude rozhodnuto v dalším řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č. j. 42 Co 151/2004-163, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil, v zamítavém výroku ve vztahu k druhému žalovanému jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně o neopodstatněnosti žaloby proti prvnímu žalovanému, neboť zjištěný skutkový stav odůvodňuje závěr, že se u něj jednalo výkon pracovní činnosti v rámci pracovní smlouvy. V době trvání pracovního poměru, byť na jeho straně existovala překážka v práci, se první žalovaný dostavil ke svému zaměstnavateli, aby dořešil zakázku, za tím účelem si zapůjčil služební vozidlo, které byl oprávněn ke své pracovní činnosti používat. V jeho případě se tak jednalo přímo o výkon pracovní činnosti pro druhého žalovaného v rámci pracovní smlouvy, k této cestě služebním vozidlem nepotřeboval cestovní příkaz a rovněž druhý žalovaný považoval tuto jeho cestu za služební. Na vzniklou škodu lze proto nahlížet jako na způsobenou právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, kteří byli k této činnosti použiti, a vzhledem k tomu žalobci za škodu odpovídá ve smyslu ust. § 420 odst. 2 obč. zák. pouze druhý žalovaný. Ve vztahu k druhému žalovanému se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku a vyslovil názor, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodující, kdy se poškozený dozvěděl o skutečnostech, z nichž může spolehlivě dovodit, že mu vznikla škoda a který subjekt za ni odpovídá, přičemž je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uvádí, že napadený výrok rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam a je nezákonný, jelikož nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného a namítá, že již soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, když se jimi nezabýval podrobně v celé jejich hloubce. Poukazuje na to, že označení firmy „K.“ na vozidle, jak uvedl první žalovaný při svém výslechu na Policii a jak je vidět na fotografiích založených v trestním spise, neodpovídá označení firmy druhého žalovaného podle požadavků obchodního zákoníku. Podle evidence podnikatelů obchodní firma žalovaného přesně zní „Z. K. K.–i.“, takže ani z výpovědi prvního žalovaného ze dne 12. 4. 1999 ani z fotografií nemohl žalobce přesně zjistit, kdo je vlastníkem vozidla, které první žalovaný v době nehody řídil. Dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by první žalovaný použil vozidlo v rámci provádění činnosti pro zaměstnavatele, naopak jak vyplynulo z výpovědi druhého žalovaného, druhý žalovaný se až po dopravní nehodě dozvěděl o tom, že si první žalovaný vzal jeho vozidlo, a popřel, že by mu dal cestov