25 Cdo 5282/2007 – Nejvyšší soud

25 Cdo 5282/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. E. K., zastoupený JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 249/2000, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované tak, že se žaloba ohledně částky 128.319,- EUR zamítá, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce zamítá. II. Dovolání žalované se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 13 C 249/2000-130, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 13 C 249/2000-170, a opravného usnesení ze dne 22. 9. 2006, č. j. 13 C 249/2000-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 96.780,03 Kč a 324.155,75 EUR, žalobu ohledně částky 89.892,97 Kč a 289,65 EUR zamítl, řízení z důvodů částečného zpětvzetí žaloby ohledně nákladů léčení ve výši 527,97 EUR zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 31. 8. 1998 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 242 odst. 1 a § 217 odst. 1 písm. b)  trestního zákona. Tentýž den byl z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby, z níž byl dne 4. 12. 1998 propuštěn, a usnesením Policie ČR ze dne 1. 11. 1999, ČSV:OVCH-1124/10/98-Mř, bylo trestní stíhání proti žalobci zastaveno (právní moc dne 23. 11. 1999). Žalobce u žalované uplatnil žádost o odškodnění za vazbu, jíž žalovaná podle sdělení ze dne 28. 8. 2000 nevyhověla. Soud dovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/. Ztotožnil se se zjištěnými důvody poklesu zisku žalobce včetně jeho ztrát v letech 1999 až 2000 uvedenými ve znaleckém posudku Ing. Michaela Ledviny a vyčíslil  výši ztráty na zisku z podnikání žalobce, která vznikla v příčinné souvislosti s jeho vazbou, v roce 1999 ve výši 179.545,- EUR, v roce 2000 ve výši 75.312,- EUR a v roce 2001 ve výši 55.007,- EUR, tj. celkem částkou 309.846,- EUR, avšak vázán návrhem žalobce přiznal mu ušlý zisk v požadované výši 298.916,30 EUR. V plném rozsahu shledal důvodný nárok na náhradu  nákladů právního zastoupení v trestním řízení JUDr. Janouškem ve výši 90.518,- Kč, nákladů právního zastoupení v SRN Dr. Langem ve výši 1.500,- DM a nákladů na překlady tlumočníka Dr. Ulricha ve výši 58.129,64 DM, neboť trestní stíhání žalobce v SRN bylo zahájeno právě v souvislosti  s trestním stíháním v České republice. Za škodu, která je v příčinné souvislosti s vazbou žalobce, soud považoval taktéž částku 1.918,70 DM, vzniklou rozdílným kurzem při složení a zpětné výměně peněžité záruky ve výši 800.000,- Kč ve vazebním řízení, 1.500,- Kč jako převodní poplatek bance, vyjma 10% úroku z prodlení ve výši 80.000,- Kč za přečerpání peněžních prostředků na účtu v souvislosti s výběrem peněz na složení kauce, neboť nebylo zřejmé, že by zde k prodlení došlo. Za důvodné soud považoval i nároky na náhradu poštovného ve výši 83,- DM a 14,- DM, nákladů na výpis z rejstříků trestů ve výši 30,- DM, nocležného manželky žalobce ve výši 1.642,- Kč a 3.120,03 Kč a cestovného manželky žalobce ve výši 5.591,20 DM, kromě nákladů na stravování. Na žádost žalobce přiznal soud částku v EUR. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované změnil tak, že žalobu co do částky 33.279,- Kč a 164.558,45 EUR zamítl, ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalované podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., avšak náklady obhajoby shledal v příčinné souvislosti s trestním stíháním pouze ve výši 63.501,- Kč a vzhledem k již pravomocně přiznaným 63.042,- Kč zavázal žalovanou k zaplacení 459,- Kč; nepřiznal ani náklady na nocležné manželky žalobce ve výši 1.642,- Kč a 3.120,03 Kč a náhradu za převodní poplatek kauce ve výši 1.500,- Kč. Ohledně náhrady ušlého zisku z podnikání žalobce soud uzavřel, že jej nelze přiznat za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 53.007,- EUR (správně 55.007,- EUR), tj. celkem 130.319,- EUR, neboť tento nárok nebyl uplatněn u žalované, což je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Ani další uplatněné náklady (celkem ve výši 34.239,45 EUR) neshledal v příčinné souvislosti s trestním stíháním, resp. s rozhodnutím o vazbě. U výdajů za advokáta v SRN ve výši 1.500,- DM žalobce nedoložil, že by proti němu bylo i v SRN zahájeno trestní řízení jako důsledek trestního stíhání za stejný skutek v České republice. Neoprávněné jsou i výdaje na překlady a tlumočení německého tlumočníka ve výši 58.129,64 DM, neboť žalobce měl nárok jednat před orgány činnými v trestním řízení ve své mateřštině a byl oprávněn požádat o bezplatný překlad písemností do německého jazyka (§ 2 odst. 4 a § 28 zákona č. 141/1961 Sb.). Jde-li o nocležné a stravné (574,50 DM), cestovné (5.291,20 DM), poštovné (89,- DM) a výdaje za výpis z rejstříků trestů (30,- DM), žalobce nedoložil, jak by měly tyto výdaje souviset s jeho trestním stíháním. Jelikož změna kurzu k tehdejší německé marce je objektivní skutečností, neshledal důvodným ani nárok na náhradu kurzovní ztráty (1918,70 DM). Vzhledem k již pravomocně přiznaným 7.850,- EUR proto žalovanou zavázal k zaplacení 151.747,30 EUR. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. Žalobce směřuje dovolání do měnícího výroku ohledně částky 158.048,21 EUR a do nákladového výroku a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, jestliže jediným důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu ušlého zisku za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 52.007,- EUR byla okolnost, že nedošlo k předběžnému projednání u Ministerstva spravedlnosti ČR; podle žalobce jde o retroaktivní aplikaci § 14 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., neboť podle předchozí úpravy i pokud žaloba byla podána vůbec bez předchozího projednání, pak jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení a soud měl postupovat podle § 104 odst. 2 o.s.ř., nikoliv věcně rozhodnout a z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Navíc se domnívá, že odmítnutí jeho nároku ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR bylo co do právního důvodu celkové, a to bez ohledu na jeho výši, potom každý dále žalovaný nárok již bez dalšího vždy naplňuje podmínku § 15 odst. 2 tehdy platného zákona. Ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených na tlumočníka (29.721,21 EUR) uvádí, že celé přípravné trestní řízení bylo postaveno pouze na rozporných svědeckých výpovědích, které bylo nutno znovu a výslovně kontrolovat z hlediska překladu a kontrolovat i správné zanesení překladu do protokolů vyšetřovacího spisu. Za této situace musel mít dovolatel nespornou a nezpochybnitelnou jistotu i k překladu, a takový překlad může učinit jen člověk, který oba jazyky zná nikoliv na běžné, byť zajisté vysoké úrovni, požadované pro soudního tlumočníka, ale ve všech jazykových vrstvách řeči, včetně místních nářečí. Podle čl. 37 Listiny základních práv a svobod má žalobce právo na to, aby celé řízení bylo vedeno opravdu v jeho mateřském jazyce, aby nebyl poškozen na svých právech případnou nedokonalostí tlumočení a překladu. Soudní tlumočník s takovou klasifikací nebyl dovolateli v počátku zahájení přípravného řízení dán k dispozici, proto se posléze rozhodl zajistit si sám tlumočníka, který by tyto požadavky plně naplnil. Navíc pokud je v rámci Evropské unie uznáván rozdíl paušalizovaných sazeb náhrad pro různé druhy odškodnění podle země, kde osoba žije, měl by obdobně tomu soud dovolateli přiznat tento náklad ve skutečné výši podle platného tarifu v SRN. Podle žalobce zákon výslovně neomezuje objektivně vyvolané náklady na tlumočníka tak, jak je správně omezena náhrada procesních nákladů na zastoupení advokátem, neboť objem tlumočení není vyvolatelný tlumočníkem. Nárok na tlumočníka navíc nelze považovat za pouh