25 Cdo 791/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 791/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2012 Spisová značka:25 Cdo 791/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.791.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Ústavní soud Závaznost rozsudku Dotčené předpisy:§ 442 odst. 1 obč. zák. předpisu č. 102/1963Sb. § 118a o. s. ř. § 20 předpisu č. 6/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 1. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 791/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Český rybářský svaz, místní organizace Ostrov, se sídlem v Ostrově, IČO 18229646, zastoupený Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované: Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s., se sídlem v Karlových Varech - Doubí, Studentská 328/64, IČO 49789228, zastoupená JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 296/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2010, č. j. 14 Co 440/2006-464, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2010, č. j. 14 Co 440/2006-464, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. června 2006, č. j. 9 C 296/99-326, s výjimkou výroku I. o platební povinnosti žalovaného v částce 9.830,- Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody, způsobené vypouštěním nedostatečně čištěných vod do řeky Bystřice žalovanou, v jehož důsledku došlo k úhynu ryb v jeho rybářském revíru. Škodu vyčíslil částkou 349.409,- Kč, představující hodnotu uhynulých ryb, a částkou 16.500,- Kč na ztrátě produkce v revíru; další dílčí nároky představují náklady spojené s uplatněním nároku. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č. j. 9 C 296/99-109, uložil žalované a PAPOS, v. o. s. (původní druhé žalované), společně a nerozdílně zaplatit žalobci 365.909,- Kč s příslušenstvím, ohledně části příslušenství žalobu vůči oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2003, č. j. 14 Co 839/2002-131, rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, se vlastnictví k volně žijícím rybám nabývá až jejich ulovením, proto žalobci nemůže vzniknout škoda vyčíslená jako souhrn hodnot uhynulých, avšak neulovených ryb; v úvahu přichází jen ušlý zisk, a je tedy na žalobci, aby takovou škodu tvrdil a prokázal. Poté, co žalobce vzal ve vztahu k PAPOS, v. o. s., a ohledně částky 70.000,- Kč žalobu zpět, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č. j. 9 C 296/99-326, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 9.830,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 286.079,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 10. 1997 zjistil úhyn velkého počtu ryb na řece Bystřici ve městě Ostrov v oblasti od mostu vedoucího směrem na Moříčov. Rozhodující příčinou úhynu ryb byl kyslíkový deficit způsobený odpadními vodami vypouštěnými žalovanou a PAPOS, v. o. s. Znalec vyčíslil hodnotu uhynulých ryb na 286.079,- Kč, ušlý zisk žalobce za roky 1998 a 1999 na 79.830,- Kč; PAPOS, v. o. s., žalobci mimosoudně nahradila ušlý zisk v rozsahu 70.000,- Kč. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za dosud neuhrazený ušlý zisk v rozsahu 9.830,- Kč vzniklý žalobci v příčinné souvislosti s vypouštěním znečištěných odpadních vod do řeky Bystřice, nikoli však za škodu spočívající v samotné hodnotě uhynulých ryb; pro stručnost odkázal na odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu a na v něm vyslovený závazný právní názor týkající se vlastnického práva k volně žijícím rybám. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14 Co 440/2006-363, rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu rybářské právo ve smyslu § 6 odst. 1, 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. 10. 1997 (dále též jen „zákon č. 102/1963 Sb.“), patří státu, který jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům; zákon ani jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, upravuje pouze to, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá až ulovením, tj. originárním způsobem. Jak dovozuje právnická literatura, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné a volně žijící ryby ve vodních tocích se pokládají za „věc ničí“. Je tedy zřejmé, že úhyn dosud neulovených ryb žijících v řece Bystřici nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce, jestliže je k okamžiku úhynu nevlastnil, neboť je neulovil a nenabyl tak do svého vlastnictví. Skutečnost, že žalobce vypouštěl do vodního toku násadu pořízenou za vlastní prostředky, nelze považovat za výkon vlastnického práva, neboť tím žalobce plnil povinnost, která pro něj vyplývala z § 6 odst. 1 a § 9 zákona č. 102/1963 Sb. Neobstojí ani úvahy žalobce o přeměně vlastnického práva na právo rybářské, jestliže to první je institutem soukromého práva, zatímco to druhé institutem práva veřejného. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 25 Cdo 2401/2007-393, zamítnuto. Dovolací soud zopakoval, že otázka vlastnictví dosud neulovených volně žijících ryb ve vodních tocích byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena se závěrem, že za situace, kdy zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný právní předpis výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, stanoví pouze, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích tohoto zákona, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné, takže neulovené ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí; proto úhyn dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích v důsledku kontaminace vod nemůže představovat snížení majetkového stavu oprávněného subjektu rybářského práva o hodnotu uhynulých ryb, jestliže je k okamžiku jejich ztráty nevlastnil. Ustálená judikatura totiž nepřipouští jiný závěr, než že za účinnosti zákona č. 102/1963 Sb. lze odškodnit pouze ušlý zisk (jehož náhrady se žalobci dostalo) či zbytečně vynaložené náklady na chov ryb (jejichž náhradu žalobce v řízení nepožadoval). Rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14 Co 440/2006-363, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09 (dále též jen „nález Ústavního soudu“), s odůvodněním, že poučil-li podle § 118a o.s.ř. krajský soud žalobce, který uplatnil náhradu škody způsobené úhynem ryb, přičemž výši škody určil hodnotou uhynulých ryb a ztrátou produkce, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, a vyzval-li jej, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností v tom smyslu, že náhrada uplatněné škody spočívá toliko v ušlém zisku, postupoval sice ve shodě s uvedeným zákonným ustanovením, jakož i v intencích jeho interpretace Ústavním soudem a soudy obecnými, avšak obsahem poučení podle § 118a o.s.ř. ve spojení s § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o.s.ř. zúžil žalobcem uplatněný nárok a tím i vymezení předmětu řízení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je nutno do rámce nároku na náhradu škody podřadit nejen nárok na ušlý zisk, nýbrž i na náhradu skutečné škody, přičemž její obsah je vymezen nikoli hodnotou uhynulých ryb z titulu jejich vlastnictví, nýbrž náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně. Nejvyššímu soudu Ústavní soud vytkl, že posoudil nároky na náhradu škody plynoucí z totožného právního základu odlišně, než jak tomu bylo v kasačním rozsudku ze dne 26. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007. Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel (žalobce) byl dotčen v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, a jelikož nebyly