25 Cdo 80/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 80/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 12. 2025 Spisová značka:25 Cdo 80/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.80.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Liberace Vázanost nálezem Ústavního soudu Vázanost rozhodnutím soudu Újma z porušení smluvní povinnosti Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 268 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 476/26 IV.ÚS 537/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 80/2025-1714 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: VERONEX, a.s., IČO 45273201, se sídlem Rudolfovská třída 202/88, České Budějovice, zastoupená Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupený JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, o zaplacení částky 326.092.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 2/2024-1660, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 14. 1. 2009 se žalobkyně na žalovaném domáhala mj. náhrady škody v částce 326.092.000 Kč představující ušlý zisk (o zbytku žaloby na náhradu skutečné škody již bylo pravomocně rozhodnuto a není předmětem tohoto dovolacího řízení), který měl vzniknout jednáním žalovaného vůči právním předchůdcům žalobkyně společnostem Lesy Vyšší Brod, a.s., Forest Svitavy, a.s., Forest Česká Lípa, a.s., Lesní společnost Hradec Králové, a.s., Lesní společnost Jihlava, a.s., Lesy Český Rudolec, a.s., Lesy Tábor, a.s. (dále též „lesnické společnosti“). Mezi předchůdci žalobkyně (lesnickými společnostmi) a žalovaným byla dne 10. 10. 2005 uzavřena rámcová smlouva o komplexních lesnických činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též jen „lesnické smlouvy“) na dobu osmi let v režimu § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“, ale mimo právní rámec zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, (dále též jen „ZVZ“). Žalovaný postup při uzavírání smluv mimo režim ZVZ zvolil na základě sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „ÚOHS“) ze dne 7. 2. 2005, že plnění z předmětných lesnických smluv není veřejnou zakázkou. Rozhodnutím ÚOHS ze dne 20. 7. 2005 bylo zastaveno řízení vedené proti žalovanému s tím, že není veřejným zadavatelem. Po uzavření předmětných lesnických smluv se ÚOHS na základě podnětu neúspěšných konkurentů opětovně zabýval přezkumem postupu žalovaného při uzavírání lesnických smluv a rozhodnutím ze dne 27. 1. 2006 se odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe, když přijal závěr, že žalovaný je veřejným zadavatelem podle ZVZ a jako takový měl povinnost uzavírat lesnické smlouvy podle ZVZ. Vzhledem k tomu, že za této situace byly lesnické smlouvy absolutně neplatné, sdělil žalovaný lesnickým společnostem, aby k 31. 12. 2006 ukončily veškerou činnost vykonávanou na základě lesnických smluv. 2. Nejprve Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573, rozhodl mezitímním rozsudkem, že žaloba je co do základu nároku po právu a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozhodnutím. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 343,229.562 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl a v rozsahu částky 2.017.993 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro odvolací soud bylo podstatné, že za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému a ústředním orgánům státní správy opakovaně sděloval, že před uzavíráním předmětných smluv není povinností žalovaného postupovat podle ZVZ, a žalovaný proto podle ZVZ nepostupoval, ač tak postupovat měl, nelze v tomto konkrétním případě žalovanému přičítat způsobení neplatnosti lesnických smluv a nelze dovodit jeho odpovědnost za případně vzniklou škodu podle § 268 obch. zák. 4. Nejvyšší soud k dovolání právní předchůdkyně žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1458/2013, dovolání zamítl. Dovolací soud se s odkazem na rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný pod č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. 5. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně byl nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, zrušen jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, tak i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 23 Cdo 1458/2013-795. Ústavní soud uzavřel, že žalovaný nepostupoval v souladu s principem prevence, popř. minimalizace škody, podle nějž každý musí postupovat při uzavírání smluv náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody, a tím i možného sporu. To, že tak žalovaný učinil v důvěře ve sdělení ÚOHS, má relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní. 6. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 314/2010-837, potvrdil mezitímní rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573. Odvolací soud vyšel ze závěrů nálezu Ústavního soudu a shledal žalovaného odpovědným za škodu vzniklou žalobkyni, jelikož škodlivému následku neplatnosti smluv nezabránil. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud ani žalovaným namítané liberační důvody ve smyslu § 268 obch. zák. 7. Rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož sdělil-li ÚOHS jako orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek veřejnému zadavateli (žalovanému), že nemá při uzavírání smluv postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb., a žalovaný proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nerespektoval žalovaný princip minimalizace škod, a způsobil tím neplatnost smluv uzavřených v rozporu se ZVZ a druhé smluvní straně podle § 268 obch. zák. odpovídá za škodu. Pro posouzení, zda je dán důvod liberace, je třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti, o nichž poškozený případně věděl jako o možném důvodu neplatnosti. 8. Krajský soud v Českých Budějovicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, výrokem I zastavil řízení co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalovanému státnímu podniku uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím, výrokem III žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výrocích IV a V rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení vůči žalobkyni a státu. Soud prvního stupně uznal žalovaného odpovědným za škodu způsobenou neplatností lesnických smluv a neshledal důvody pro jeho liberaci. 9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a V potvrdil, ve výroku IV jej změnil pouze co do výše přiznaných nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a aniž by sám jakkoliv doplňoval dokazování, přisvědčil i jeho právním závěrům, když naopak neměl za opodstatněné jednotlivé (v rozhodnutí blíže specifikované) odvolací argumenty žalovaného. 10. Rovněž tato rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, z důvodu nepřezkoumatelnosti. 11. Potřetí rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 13 Cm 138/2009-1547, ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 13 Cm 138/2009-1583, tak, že výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 326.092.000 Kč s příslušenstvím a výroky II a II