26 Cdo 1004/2024 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1004/2024-1790 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, U Vysočanského pivovaru 701/3, IČO 16193938, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalovanému Mgr. Martinu Kopčilovi, se sídlem v Brně, Kameníčkova 1114/2, IČO 15533387, oddělenému insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužnice UNIMEX-INVEST, s. r. o., v konkursu, se sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872117, o zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 887 Kč k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (bývalá nájemkyně nebytových prostor) se domáhala, aby jí dlužnice (bývalá pronajímatelka) zaplatila částku 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jejich právní předchůdkyně uzavřely dne 12. 5. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva“), že nájem byl sjednán na dobu určitou (do 30. 5. 2094) a že nájemné za celé období nájmu ve výši 16 000 000 Kč zaplatila předem. Dlužnice jí však bránila prostory řádně užívat. Od Smlouvy proto odstoupila, a požadovala, aby jí dlužnice zaplatila slevu na nájemném ve výši 41 991,20 Kč, a dále, aby jí vrátila poměrnou část zaplaceného nájemného za dobu od odstoupení od Smlouvy do konce doby, na kterou byl nájem sjednán (do 30. 5. 2094), ve výši 14 198 831 Kč s příslušenstvím. 2. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, č. j. 30 C 37/2007-155, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) – poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 30. 9. 2010, č. j. 51 Co 267/2010-273, a ze dne 13. 3. 2019, č. j. 51 Co 267/2010-949, byly zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu (soudu dovolacího) ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019 (dále jen „Rozsudek“), a věc byla vždy vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil dlužnici povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 14 240 639,20 Kč s tam uvedenými úroky a úroky z prodlení [výrok I a)], a potvrdil ve zbývajícím rozsahu [výrok I b)]. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). 4. Zjistil, že dne 12. 5. 1995 uzavřela společnost JULIUS MEINL Praha spol. s r. o. (později Alfa Real Estate, s. r. o.) jako nájemkyně a společnost "SCIRON" v. o. s. jako pronajímatelka smlouvu o nájmu tam specifikovaných nebytových prostor určených k podnikání v obchodním domě Luna v Písku (dále jen „nebytové prostory“ a „obchodní dům Luna“). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 1995 do 30. 5. 2094 a smluvní strany se dohodly, že nájemné za celé období 99 let bude uhrazeno jednorázovou platbou ve výši 16 000 000 Kč. Takto stanovené nájemné bylo zaplaceno dne 9. 6. 1995. Dne 12. 5. 1995 uzavřely smluvní strany i smlouvu o zřízení práva užívání části nemovitosti jako věcného břemene (dále též jen „smlouva o zřízení věcného břemene“), která se týkala stejného předmětu jako Smlouva. Věcné břemeno bylo zřízeno na dobu platnosti nájemního vztahu 99 let. Kapitalizovaná hodnota práva odpovídajícího věcnému břemeni byla stanovena ve výši jednoho ročního nájmu 161 616,20 Kč a byla zahrnuta v celkové ceně plnění ze Smlouvy. Dne 1. 6. 2000 uzavřela žalobkyně jako kupující a společnost JULIUS MEINL Pramen a. s. jako prodávající smlouvu o prodeji části podniku, kterážto část zahrnovala i nájem nebytových prostor, jenž dříve tvořil součást podniku původní nájemkyně, jejíž podnik jako celek byl v minulosti vložen do základního kapitálu prodávající. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, č. j. 12 K 151/2001-106, byl na majetek společnosti "SCIRON" v. o. s. prohlášen konkurs. Dne 18. 11. 2004 správce konkurzní podstaty dané společnosti vypověděl společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., nájem nebytových prostor. Na základě dražby provedené podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, se novým vlastníkem obchodního domu Luna stala dlužnice. Oznámením ze dne 10. 7. 2006, doručeným dlužnici dne 24. 7. 2006, odstoupila žalobkyně od Smlouvy s odůvodněním, že od 20. 4. 2006 jí dlužnice znemožnila pronajaté prostory užívat. Následně bylo rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2007, č. j. 7 C 130/2006-152 (ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2011, č. j. 6 Co 967/2008-523, a ze dne 6. 11. 2012, č. j. 6 Co 967/2008-685), určeno, že na budově obchodního domu Luna nevázne věcné břemeno zřízené smlouvou ze dne 12. 5. 1995, a byla zamítnuta žaloba na určení, že Smlouva je neplatná. 5. Na tomto skutkovém základě odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně je právní nástupkyní původní nájemkyně společnosti JULIUS MEINL Praha spol. s r. o., a je tedy v daném sporu aktivně věcně legitimována. Poté se zabýval platností Smlouvy. Přitom shledal, že Smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti stanovené v § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), jsou v ní dostatečně specifikovány pronajaté nebytové prostory (k tomu odkázal na závazný právní názor vyjádřený v Rozsudku) a byla splněna i podmínka stanovená v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., aby s jejím uzavřením souhlasil příslušný národní výbor (zde národní výbor v Písku); proto ji pokládal za platnou. Naproti tomu však považoval za absolutně neplatnou smlouvu o zřízení věcného břemene, jelikož podle jeho názoru v ní bylo dotčené věcné břemeno vymezeno neurčitě (resp. nedostatečně pouhým odkazem na předmět nájmu podle Smlouvy). Vzhledem k tomu pak podle něj nebylo možné uvažovat o tom, že by v jejím důsledku zanikl nájemní poměr založený Smlouvou z titulu tzv. privativní novace. Poté zaujal rovněž názor, že nájem nebytových prostor založený Smlouvou nezanikl ani výpovědí ze dne 18. 11. 2004, jíž učinil správce konkursní podstaty společnosti "SCIRON" v. o. s. (dále též jen „Výpověď“). Výpověď totiž adresoval ještě společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., a to přesto, že věděl (z titulu své funkce přinejmenším měl vědět), že tato společnost již v té době nebyla nájemkyní nebytových prostor; přitom okolnost, že se Výpověď nakonec dostala i do dispozice žalobkyně, její neúčinnost odvrátit nemohla. Následně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně od Smlouvy platně odstoupila svým oznámením ze dne 10. 7. 2006, a to z důvodu podle § 679 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“); okolnost vytknutou citovaným oznámením (a v řízení rovněž prokázanou), tedy úplné znemožnění užívání nebytových prostor výměnou zámků na vstupních i vnitřních dveřích od těchto prostor, kterou provedla dlužnice dne 20. 4. 2006, lze totiž postavit na roveň odnětí takové části pronajaté věci, že by tím byl zmařen účel Smlouvy. Podle § 351 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), tak v důsledku odstoupení od předmětné smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti stran z ní plynoucí, přičemž žalobkyni vznikl podle § 351 odst. 2 obch. zák. nárok na vrácení poměrné části předplaceného nájemného (uhrazeného původní pronajímatelce v celé výši dne 9. 6. 1995), kterýžto nárok jí svědčí vůči subjektu, jenž byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, tedy vůči dlužnici, jak vyložil již Nejvyšší soud v Rozsudku. Vedle toho jí podle téhož ustanovení současně náleží i právo na úhradu úroků z poskytnutého nájemného, jehož výši určil odvolací soud postupem podle § 502 odst. 1 obch. zák. a které, jde-li o úrok z částky 14 198 648 Kč, přiznal žalobkyni (s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3295/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3077/11) již od okamžiku poskytnutí peněžních prostředků, tj. od 9. 6. 1995. 6. Proti citovanému (v pořadí třetímu) rozsudku odvolacího soudu podala dlužnice (nezastoupena advokátem) včasné dovolání datované dnem 15. 1. 2022 (č. l. 1237 až 1253 spisu) doplněné podáním datovaným dne 22. 1. 2021 (č. l. 1317 až 1318), z nichž není zřejmé označení osoby, která je za právnickou osobu učinila. Dovolání je sice datováno dnem 15. 1. 2021, tj. v době, kdy žalovaná neměla statutární orgán, bylo však podáno z datové schránky právnické osoby a současně i předáno k poštovní přepravě dne 21. 1. 2021, tj