26 Cdo 1115/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1115/2000 citace  Název judikátu:Smlouva o nájmu nebytových prostor. Rozhodování o udělení s výpovědí nájmu nebytových prostor. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2000 Spisová značka:26 Cdo 1115/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1115.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1115/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce L. b. d. P. 9 , zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 280/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.j. 14 Co 588/99-42, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, č.j. 18 C 280/98-17, uložil žalovanému povinnost vyklidit „nebytové prostory ve Š. ulici č.p. 669, P. 9, nacházející se v suterénu tohoto domu, číslo místnosti 1 a 2 s příslušenstvím\" (dále též jen „nebytové prostory\") a vyklizené je předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem nebytových prostor, které měl žalovaný pronajaté jako ateliér na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. 9 ze dne 10. 6. 1986 a následné dohody o odevzdání a převzetí místností do užívání ze dne 1. 8. 1986 (nazvané „hospodářská smlouva\"), že žalobce dal žalovanému dne 17. 7. 1998 písemnou výpověď nájmu nebytových prostor bez udání důvodů (§ 10 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.\"), kterou žalovaný převzal dne 12. 8. 1998, že žalobce si předtím, než dal výpověď nájmu, vyžádal „v souladu s § 15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. předcházející souhlas obvodního úřadu s výpovědí\" (tento souhlas byl udělen 7. 7. 1998), a že nájemní poměr skončil dnem 30. 11. 1998. Obvodní soud vyslovil právní názor, že námitka žalovaného, podle níž „souhlas obvodního úřadu musí být udělen ve správním řízení\", je nedůvodná. Zákon č. 116/1990 Sb., hovoří-li v § 15 odst. 2 o předchozím souhlasu národního výboru s výpovědí nájmu nebytových prostor, způsob udělení tohoto souhlasu neurčuje a podle názoru obvodního soudu „z výkladu lze dovodit, že postačí písemná forma souhlasu a není třeba, aby souhlas byl udělen ve správním řízení. Pokud by zákonodárce chtěl, aby souhlas byl udělen ve správním řízení\", pokračoval obvodní soud, „tuto skutečnost by nepochybně uvedl přímo v zákoně\". Na podporu uvedeného názoru dále soud prvního stupně uvedl, že o „předchozím souhlasu národního výboru\" hovoří i ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., a ani tento souhlas není - podle obvodního soudu - udělován ve správním řízení, ale „postačuje písemný souhlas obvodního úřadu\"; označil za nelogické, aby „k udělení jednoho předchozího souhlasu postačovala pouze písemná forma a k udělení druhého aby bylo třeba správního řízení\". Vycházeje z tohoto právního názoru soud prvního stupně uzavřel, že žalobce dal žalovanému řádnou výpověď, a že ten nyní užívá nebytové prostory bez právního důvodu; proto soud žalobě na vyklizení těchto prostor vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, č.j. 14 Co 588/99-42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení nebytových prostor zamítl a žalobce zavázal nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Poté, kdy doplnil důkazní řízení, převzal závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovanému vzniklo k nebytovým prostorám právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení dle § 196 a násl. obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991), a že uvedený právní vztah se podle § 15 odst. 1, § 16 bod. 1 a § 17 zákona č. 116/1990 Sb. řídí „tímto zákonem s tím, že nájem takto vznikl na dobu neurčitou\". Odlišně od právních závěrů soudu prvního stupně ale odvolací soud výkladem ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., § 1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), § 13 odst. 2 a § 31 písm. b/ zákona č. 418/1990 Sb. o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a také s poukazem na argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. I. ÚS 269/96, dospěl k právnímu názoru, že „ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je možné vypovědět nájem nebytových prostor jen po předchozím souhlasu příslušného úřadu či orgánu územní samosprávy, který byl vydán formou správního rozhodnutí ve správním řízení\". Vzhledem k tomu, že souhlas Obvodního úřadu M. č. P. 9 ze dne 7. 7. 1998 nebyl vydán ve správním řízení, nemá náležitosti správního rozhodnutí (§ 47 správního řádu) a „jiný souhlas k výpovědi nebyl dán\", městský soud uzavřel, že nájem nebytových prostor nebyl ukončen způsobem, jaký předpokládá zákon, a žalovaný proto není povinen tyto prostory žalobci vrátit. Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítal, že jednání úředníků správních orgánů (kteří vydali souhlas s výpovědí a později požadovali předložení dokladů k rozhodnutí o tomto souhlasu) bylo „zmatečné a nesrozumitelné\", takže zde existuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., když „rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování\". Uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když tvrdil, že odvolací soud „aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně si jej vyložil\". V dovolání pak polemizoval s právním názorem odvolacího soudu, že souhlas s výpovědí nájmu nebytových prostor podle § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musí být udělen ve správním řízení, a s použitím argumentace obsažené též v prvostupňovém rozhodnutí dovozoval že zákon neurčuje, jakou formou má být souhlas udělen, může být tedy dán platně jakoukoli formou a „teoreticky by mohl být ... udělen i ústně\". Výklad odvolacího soudu považoval dovolatel za nelogický a nesprávný, vedoucí k „diskriminaci žalobce, neboť byl prokazatelně zvýhodněn žalovaný jako nájemce nebytových prostor\". Navrhl aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v dovolacím vyjádření požadoval, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věta prvá o. s. ř., jsou v něm uplatněny způsobilé dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., a jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti, dovolatel nenamítá a nevyplývají ani z obsahu spisu. Se zřetelem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 věta první o. s. ř.), stalo se předmětem dovolacího přezkumu jednak tvrzení dovolatele, že je zde dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (vymezený výše citovaným způsobem), jednak právní závěr odvolacího soudu že „ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je možné vypovědět nájem nebytových prostor jen po předchozím souhlasu příslušného úřadu či orgánu územní samosprávy, který byl vydán formou správního rozhodnutí ve správním řízení\". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází se skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovola