26 Cdo 1174/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1174/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2018 Spisová značka:26 Cdo 1174/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1174.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem Promlčení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 667 odst. 1 obč. zák. § 452 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 4. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.4.2018II.ÚS 1157/18JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto15.5.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1174/2017-446 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Hradištku, Brunšově 473, proti žalovaným 1/ J. V., zastoupené JUDr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, a 2/ E. Š., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 114/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2016, č. j. 14 Co 274/2016-385, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to žalované 1/ částku 16.892,- Kč k rukám JUDr. Jana Ratha, advokáta se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, a žalované 2/ částku 11.280,- Kč k rukám JUDr. Jana Tryzny, advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se změněnou (resp. o částku 1.600.000,- Kč s příslušenstvím rozšířenou) žalobou domáhal zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že zhodnotil nemovitost žalovaných odsouhlasenými investicemi provedenými v letech 1997 až 2008 do tam specifikovaných prostor (dále jen „předmětné prostory“). Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. 7 C 114/2010-339, zamítl změněnou žalobu vůči žalované 1/ ohledně částky 1.333.333,30 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a vůči žalované 2/ ohledně částky 666.666,70 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2016, č. j. 14 Co 274/2016-385, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalované prostřednictvím svých advokátů písemně vyjádřily) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem, § 3028 odst. 3 věta první a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla účinně (v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.) zpochybněna správnost právního názoru, že v období od roku 1996 do roku 2006 měl žalobce (spolu se svou tehdejší manželkou) předmětné prostory v obecném nájmu (§ 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vychází. Pak je ovšem výrazem standardní soudní praxe právní závěr, že investice provedené v uvedeném období je třeba dovolateli vypořádat postupem podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Soudní praxe je totiž ustálena v názoru, že v ustanovení § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák. je upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je vázán na zánik nájmu a toto právo se promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí době podle § 101 obč. zák.; jde-li o zákonem upravené speciální právo nájemce, které se promlčuje v obecné promlčecí době, nemůže jít o bezdůvodné obohacení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, z 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněné pod č. 83/2004 a 92/2012 časopisu Soudní judikatura, či z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010). Správnost uvedeného právního závěru není způsobilá zpochybnit ani dovolatelova námitka, že „existence nebo neexistence nájemního vztahu je v tomto případě irelevantní“. Učinil-li uvedenou námitku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 5019/2014 (a tam citovanou judikaturu), je nutno podotknout, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud neformuloval žádný obecně platný závěr, jenž by podporoval dovolatelovu představu, že o právní vztah mezi stranami vzniklý z bezdůvodného obohacení jde (snad) ve všech případech „hodnot vynaložených na cizí nemovitost“. Ve vztahu k nastoleným otázkám okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a počátku běhu promlčecích lhůt (což jsou navíc otázky, jejichž řešení dovolatel zpochybňoval především prostřednictvím námitek skutkových) schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Má-li totiž být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" (vyjádření případně jen slovy) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť nespecifikoval, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení uvedených otázek odchyluje. Vyjádřil-li v dovolání rovněž přesvědčení, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 315/2015, který učinil odvolací soud při řešení těchto otázek, byl chybný (míněno nepřípadný), nelze ani toto vyjádření považovat za řádnou specifikaci údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Takováto specifikace zmíněné obsahové náležitosti totiž nevystihuje žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v ustanovení § 237 o. s. ř. Z řečeného vyplývá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právních názorů, že ohledně nároku na vypořádání investic provedených v období od roku 1996 do roku 2006, jejž odvolací soud posuzoval podle ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., počala běžet tříletá promlčecí lhůta podle § 101 obč. zák. dnem následujícím po dni skončení nájmu, takže dovolateli marně uplynula dnem 9. prosince 2009, že ohledně nároku na vypořádání investic provedených v letech 2007 a 2008 (tj. po skončení nájmu), jejž odvolací soud posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (konkrétně jako bezdůvodné obohacení získané přijetím plnění bez právního důvodu – viz § 451 odst. 2 obč. zák.), počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. – stejně jako objektivní tříletá, eventuálně desetiletá promlčecí lhůta podle 107 odst. 2 obč. zák. – okamžikem vložení investic do (cizí) nemovitosti žalovaných (poslední investice byla přitom provedena v únoru 2008), takže dovolateli marně uplynula nejpozději dnem 1. března 2010 (k vzájemnému vztahu promlčecích lhůt podle § 107 obč. zák. viz na