Nejvyšší soud 26 Cdo 1221/2025 – Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 10 C 77/2020-343, zrušil spoluvlastnictví účastníků k tam specifikované bytové jednotce včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku (výrok I) a nařídil její prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude mezi žalobce a žalovanou rozdělen rovným dílem (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III-V).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 23 Co 204/2023-463, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v meritorních výrocích I a II ve správném znění (výroky I, II) i v nákladových výrocích (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

Odvolací soud rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 26 Cdo 124/2024-441. Vyšel přitom z toho, že účastníci nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 2006 do společného jmění manželů (dále i „SJM“) bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 1425/143997 na společných částech domu a spoluvlastnického podílu o velikosti 1425/143997 na celkem 16 pozemcích, jež tvoří funkční celek. Jde o jednotku vymezenou dle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), při dispozici s takovou jednotkou je tedy i po 1. 1. 2014 třeba postupovat v souladu se zákonem o vlastnictví bytů. Vlastnictví k jednotce lze v případě, že vlastník jednotky je i spoluvlastníkem pozemku, převést pouze současně s převodem spoluvlastnického podílu na pozemku (a to nejen stavební parcely). Proto měl za to, že při sepisu notářského zápisu ze dne 16. 2. 2017 ohledně dohody o zúžení SJM o předmětnou jednotku vůle účastníků zjevně směřovala k jednotce včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na všech 16 pozemcích, a v tomto směru vyložil právní jednání účastníků a dohodu o zúžení SJM považoval za platnou. Žalovanou vytýkané formulační nepřesnosti notářského zápisu nepovažoval za zásadní, aby způsobily neurčitost a nesrozumitelnost jeho obsahu a tím i neplatnost tohoto právního jednání. Vzhledem k neúčinnému vypořádání zúženého SJM dohodou uzavřel, že ve smyslu § 741 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vzniklo k předmětné bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy a pozemku podílové spoluvlastnictví účastníků, které bylo podle § 1140 a následující o. z. zrušeno a vypořádáno formou prodeje ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícím výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale neshledal jej přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci hmotného práva (s poukazem na konkrétní judikaturu), konkrétně pokud jde o právní důsledky chybějících základních náležitostí notářského zápisu, dovodil-li, že chybějící základní náležitosti notářského zápisu lze překonat výkladem vůle účastníků. Ve skutečnosti však dovolatelka vyjadřuje pouze nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyložil právní jednání účastníků – dohodu o zúžení společného jmění manželů – a vyjádření notáře zachycené v notářském zápise, nikoli nedostatky náležitostí notářského zápisu ve smyslu § 63 zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Pro úplnost však dovolací soud dodává, že notářský zápis ze dne 16. 2. 2017 náležitosti podle § 63 odst. 1 notářského řádu splňuje včetně jasného a určitého obsahu [§ 63 odst. písm. f)] v části druhé, za druhé týkající se smlouvy o modifikaci zákonného manželského režimu formou jeho zúžení, o kterou v řízení jde. Závěr odvolacího soudu v tomto směru tak není v rozporu s judikaturou uváděnou dovolatelkou, ale naopak je s ní v souladu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1557/2015).

Dovolací soud dále uvádí, že při posouzení platnosti právního jednání spočívajícího v dohodě o zúžení společného jmění manželů se odvolací soud řídil východisky pro výklad právního jednání, které mu byly Nejvyšším soudem předestřeny v již citovaném zrušujícím rozsudku ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 26 Cdo 124/2024, a v judikatuře tam uvedené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016), zejména principem výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem logicky a přesvědčivě (především s odkazem na zřejmou vůli účastníků) vysvětlil, proč uzavřel, že tímto zápisem došlo k platnému zúžení společného jmění manželů o bytovou jednotku (včetně celého podílu na společných částech domu a pozemku), a z jakých důvodů měl za to, že právní jednání zachycené v notářském zápise není nesrozumitelné či neurčité. Stejně tak přesvědčivě ozřejmil, za použití jakých výkladových pravidel posoudil obsah notářského zápisu.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil upřesnění, resp. změnu žaloby, a rozhodl „ultra petitum“, a dále nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).