26 Cdo 1249/2005 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1249/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2006 Spisová značka:26 Cdo 1249/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1249.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb. § 719 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1249/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., proti žalovaným 1) J. S. a 2) J. S., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 89/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 13 Co 327/2004-81, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 23 C 89/2002-55, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu 2. kategorie o velikosti 4+1 se základním příslušenstvím, nacházejícího se v 6. nadzemním podlaží domu čp. 1097 v k. ú. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dala žalobkyně žalovaným z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 13 Co 327/2004-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu vyhověl, určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud – poté, co dokazování v potřebném rozsahu opakoval (§ 213 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt žalovaní přestavěli tak, aby vyhovoval potřebám pronajímání jeho jednotlivých částí, že nyní obsahuje „5+1 s příslušenstvím, a to 2 x WC a 3 x koupelnu“, že dne 24. července 2000 uzavřel žalovaný smlouvu o zprostředkování a sjednávání ubytovacích služeb, že ve smlouvě se zprostředkovatel mimo jiné zavázal zajistit potřebnou propagaci pro poskytování těchto služeb, že ubytování v předmětném bytě bylo inzerováno také na internetu, že dne 25. ledna 2002 si stěžovaly čtyři obyvatelky předmětného domu na to, že v bytě žalovaní pronajímají pokoje cizincům a že do povodní v srpnu 2002 nájemci bytů v předmětném domě běžně vídali a potkávali v domě cizince směřující do bytu žalovaných za účelem ubytování. Z uvedených skutkových zjištění učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalovaní umožňovali zahraničním turistům užívání části svého bytu bez písemného souhlasu pronajímatelky; přitom neuvěřil tvrzení žalovaného, že šlo o bezúplatné užívání části bytu v podobě přátelské úsluhy opětované těmito lidmi v případech, kdy žalovaný přijede do ciziny. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní (jimž svědčí právo společného nájmu bytu manžely) přenechávali část bytu bez písemného souhlasu žalobkyně do podnájmu jiným osobám (zahraničním turistům). Současně dovodil, že není-li pro podnájemní smlouvu předepsána písemná forma, mohla být uzavřena i ústně či konkludentně. Podle jeho názoru je rovněž nerozhodné, zda šlo o podnájem úplatný či nikoliv. Za této situace k výpovědi z nájmu bytu přivolil a s odkazem na ustanovení § 710 odst. 3 a § 711 odst. 2 obč. zák. určil, ke kterému datu nájemní poměr žalovaných skončí; vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil poskytnutím přístřeší (§ 711 odst. 2 a § 712 odst. 5 a 6 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uvedli, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání především zpochybnili správnost závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v dané věci. V této souvislosti uvedli, že je-li vlastníkem předmětného domu hlavní město Praha, pak z toho, že dům byl vlastníkem (h. m. P.) svěřen do správy žalobkyně, ještě nevyplývá, že žalobkyně je „z tohoto důvodu legitimována k tomu, aby vystupovala v postavení žalobce v daném řízení namísto pronajímatele a vlastníka předmětného bytu“. Dále namítli, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se jakákoliv třetí osoba v jejich bytě zdržovala „po delší časové období než by byla přiměřená doba pro návštěvu přátel z ciziny“, a pokračovali, že z občasných krátkodobých návštěv přátel z ciziny nelze usuzovat na podnájímání bytu jiným osobám. Za nepravdivé (s ohledem na dlouhodobý negativní vztah k žalovaným a na rozpory ve výpovědích) pokládají údaje svědků A. H. a Z. J. o tom, že je „kontaktovali cizinci, kteří se ptali na penzion údajně umístěný v jejich bytě“, že „je pravidelně cizinci osobně nebo domovním telefonem kontaktovali a ptali se na žalované“ a že „cizinci mívají v ruce lístek agentury S. C. s poznámkou Penzion, ubytování S. či S.“. Současně uvedli, že nebylo prokázáno, že by podnajímali celý byt, že nebyla specifikována část bytu, která měla být podnajímána, že by se třetí osoba nacházející se v předmětném bytě chovala jako podnájemník bytu nebo jeho části a že by přijímali jakoukoli úplatu související s návštěvou jejich přátel z ciziny. Z uvedeného podle názoru dovolatelů vyplývá, že nelze pokládat za správný závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. V otázce aktivní věcné legitimace odkázala na ustanovení § 2 zákona č. 131/2000 Sb. a dále na ustanovení § 17 obecně závazné vyhlášky h. m. P. č. 55/2000 Sb. HMP, kterou se vydává Statut h. m. P., a uvedla, že oblast nájemních vztahů bezpochyby patří do samostatné působnosti městské části. Dále uvedla, že přenechání bytu do podnájmu jiným osobám vyplynulo nejen ze svědeckých výpovědí, nýbrž i ze smlouvy o zprostředkování a sjednávání ubytovacích služeb ze dne 27. července 2000 a dále také z inzerce na internetu. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za násl