26 Cdo 1448/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1448/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:26 Cdo 1448/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.1448.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 2282 o. z. § 2283 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1448/2025-93 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, městské části Brno-Jundrov, se sídlem v Brně, Veslařská 56, IČO 44992785, o určení neoprávněnosti výpovědi nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 98/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, č. j. 70 Co 184/2024-77, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 54 C 98/2023-51, vyhověl žalobě a určil, že výpověď žalovaného ze dne 8. 2. 2023 z nájmu „bytu č. 8 na ulici XY“ (dále jen „Byt“), vzniklého na základě tam uvedeného rozhodnutí o přidělení náhradního bytu (dále jen „Výpověď“), je neoprávněná (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 70 Co 184/2024-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o neoprávněnost Výpovědi zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že Byt byl rozhodnutím Obvodního národního výboru v Brně ze dne 29. 9. 1973, č. j. 254/1č.j.Byt/73/A, přidělen do osobního užívání otci žalobce L. K. Společně s ním, a i po jeho smrti, užívala Byt také matka žalobce I. K., která dne 14. 10. 2022 zemřela. Projednáním pozůstalosti po matce žalobce byl jako soudní komisař pověřen notář Mgr. Richard Brázda, jenž dopisem ze dne 27. 1. 2023 žalovanému k jeho žádosti sdělil, že jako zákonný dědic zůstavitelky, která nezanechala pořízení pro případ smrti, přichází v úvahu v první třídě dědiců žalobce. V návaznosti na to žalovaný dopisem ze dne 8. 2. 2023, doručeným žalobci 16. 2. 2023, s odkazem na § 2283 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), bez uvedení důvodu vypověděl nájem Bytu s dvouměsíční výpovědní dobou. Následně Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2023, č. j. 59 D 1877/2022-58, které stejného dne nabylo právní moci, řízení o pozůstalosti po matce žalobce zastavil podle § 154 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Jelikož v původním řízení nebyl projednán veškerý majetek zůstavitelky, Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 59 D 1877/2022-97, které rovněž nabylo právní moci stejného dne, rozhodl o jejím dodatečně objeveném majetku a potvrdil, že tento majetek (dědictví) nabyl žalobce jako jediný dědic zůstavitelky. 4. Zatímco soud prvního stupně na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný dal žalobci Výpověď z nájmu bytu „předčasně“, a tudíž neoprávněně, odvolací soud zaujal odlišný právní názor. Právo pronajímatele vypovědět (bez udání důvodu s dvouměsíční výpovědní dobou) nájem bytu, který po smrti původního nájemce přešel na jeho dědice (§ 2822 věty první o. z.), je sice vázáno na splnění všech podmínek specifikovaných v § 2283 odst. 1 o. z., tedy i na podmínku „zjištění skutečnosti, kdo je nájemcovým dědicem“. Tato podmínka však může být splněna i dříve, než po právní moci usnesení o (dodatečném) projednání dědictví. Samotné znění § 2283 odst. 1 o. z. totiž nespojuje možnost dání výpovědi výslovně s ukončením pozůstalostního řízení; naopak připouští, že pronajímateli k dání výpovědi postačí i jen „povědomí“ o tom, kdo je správce pozůstalosti. Pojem dědic, užitý v citovaném ustanovení, je tudíž zapotřebí vykládat tak, že jde o osobu, které svědčí dědické právo (§ 1475 odst. 3 o. z.), a nikoli pouze o osobu, které bylo potvrzeno nabytí dědictví podle § 185 z. ř. s. Z pohledu pronajímatele tak bude pro účely naplnění podmínky zjištění, kdo je nájemcovým dědicem, postačovat, aby se obrátil s dotazem na příslušného notáře. Dospěl proto k závěru, že žalovaný (pronajímatel) vypověděl žalobci (dědici původní nájemkyně) nájem bytu v době, kdy již byly splněny všechny podmínky pro dání výpovědi stanovené v § 2283 odst. 1 o. z. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy nepovažoval Výpověď za „předčasnou“ a jelikož neshledal ani jiný důvod, pro který by ji měl hodnotit jako neoprávněnou, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání. Namítal, že napadené rozhodnutí bylo pro něj překvapivé, jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu poskytl poučení o svém odlišném náhledu na právní posouzení věci, a navíc tak učinil bez nařízení jednání. Svým postupem se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 1555/23. Dále měl za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, od kterého okamžiku lze mít za naplněnou tu část hypotézy ustanovení § 2283 o. z., že se pronajímatel dozví o tom, kdo je nájemcovým dědicem, a zda lze podle citovaného ustanovení vypovědět nájemní smlouvu dříve, než bude mít pronajímatel postaveno najisto, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena nájemcovy domácnosti. Zdůraznil, že podle § 2283 o. z. je pronajímatel oprávněn vypovědět nájem bytu teprve po kumulativním naplnění tam stanovených podmínek, a sice že získal vědomost o tom, a) že nájemce zemřel, b) že nájem bytu nepřešel na člena jeho domácnosti a c) kdo je nájemcovým dědicem nebo správcem pozůstalosti. Z hlediska právní jistoty má pronajímatel vyčkat s dáním výpovědi na vydání příslušného rozhodnutí v dědickém řízení, neboť v opačném případě nelze jednoznačně určit, která z osob, přicházejících do úvahy jako dědicové, má rozhodovat o dalším postupu ohledně práv a povinností vyplývajících z nájmu bytu. Přitom je to právě nájemce bytu, kdo by měl být výkladem zákona zvlášť chráněn. Vytkl odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že se vůbec nezabýval otázkou, zda a kdy se měl žalovaný dozvědět o tom, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na něj, jakožto na člena domácnosti jeho matky, původní nájemkyně, pročež jeho právní posouzení věci nemůže být úplné, a tudíž ani správné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně. 6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a poté se zabýval jeho přípustností. 8. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení procesní otázky překvapivosti rozhodnutí, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. 9. Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nebo ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1555/23, na který poukázal dovolatel). Současně však nelze ztratit ze zřetele, že procesní předpisy (občanský soudní řád) umožňují, aby