26 Cdo 1584/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1584/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2018 Spisová značka:26 Cdo 1584/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1584.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1584/2016-102 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, IČO 60162694, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 178/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 14 Co 360/2015-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 14 C 178/2009-50, určil, že vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí je žalobce, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 14 Co 360/2015-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud předně shledal, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem, protože jako vlastník nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi právním stavem (jak jej tvrdí žalobce) a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dále dovodil (vycházeje ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly do vlastnictví obce P. přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, Č. U III – 182/49, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že vlastnické právo obce bylo vloženo do pozemkové knihy dne 5. 1. 1950), že věc je třeba posuzovat podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), proto nepřichází v úvahu postup dle § 2c tohoto zákona. Při možné dvojí interpretaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. považoval s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu za spravedlivé, aby bylo vycházeno z té interpretační varianty, dle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni 1. 7. 2000, to je ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo ustanovení § 2a do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno. Vyšel přitom z toho, že žalovaná neužívá předmětné nemovitosti přímo v souvislosti s obranou státu, ale k reprezentačním a ubytovacím účelům, takže jejich funkce je zastupitelná jinými objekty ve vlastnictví státu. Uzavřel, že v tomto případě byly splněny podmínky pro přechod předmětných nemovitých věcí do vlastnictví žalobce dle § 2a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) a zákona 172/1991 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak. Předně je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závěr dovolací praxe, že rozhodnutí vydané Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy o přidělení předmětného majetku obci P. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je rozhodnutím přídělovým, neboť účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), a proto případy takto přiděleného majetku se řeší v režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nikoli postupem podle § 2c uvedeného zákona, jež byl vložen zákonem č. 173/2012 Sb. s účinností od 29. 6. 2012 (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, nebo ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014). Ani v další relevantní právní otázce, zda podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. bylo vlastnické právo České republiky k těmto nemovitostem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) nebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), kterým bylo do zákona č. 172/1991 Sb. ustanovení § 2a včleněno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované níže. Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. - 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. - 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1091/2010, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1822/2010, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3016/2010). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout. Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitativně nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Důležitý je v těchto případech také časový faktor, tedy kritérium plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a zájem na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i jeho správce či nájemce) majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, vydané ve sporech hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis; dále pak např. usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015, jež týká se nemovitého majetku, který je nadále využíván státem k plnění úkonů na úseku obrany státu). Tato interpretační varianta je však spíše výjimka z obecného pravidla, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází principiálně z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení § 2a odst. 1 tohoto zákona a jeho účelu, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3537/2015, rozsudky ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, nebo ze dne 3.