26 Cdo 19/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 19/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2021 Spisová značka:26 Cdo 19/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.19.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podnájem bytu Dotčené předpisy:§ 719 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2470/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 19/2021-487 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované E. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Thonovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 1247/24, o zaplacení částky 57 719 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 334/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2020, č. j. 8 Co 1512/2019-396, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 501 Kč, k rukám Mgr. Lenky Thonové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 1247/24, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 57 719 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby) jako přeplatků zaplacených na zálohách za služby a energie spojené s užíváním bytu, který si podnajala od žalované. Svůj požadavek odvíjela od existence přeplatků vrácených žalované, jež vyplývají z jednotlivých vyúčtování služeb a energií poskytovatele služeb v období od ledna 2014 do dubna 2017. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 15 C 334/2017-351, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 8 Co 1512/2019-396, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, změnil jej ve výroku II. ohledně výše nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že mezi žalobkyní (jako podnájemkyní) a žalovanou (jako nájemkyní) byla uzavřena dne 31. 8. 2011 první smlouva o podnájmu (družstevního bytu) a dne 18. 4. 2012 druhá smlouvu o podnájmu téhož bytu (dále též jen „smlouvy o podnájmu“), k níž se vázal dodatek podnájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2014 (o zvýšení podnájemného ze 7 500 Kč na 8 000 Kč), přičemž v řízení nebyly prokázány jiné právní úkony mezi účastnicemi. V obou smlouvách o podnájmu si účastnice shodně v článku IV. ujednaly, že „podnájemce se zavazuje platit pronajímateli za užívání předmětu smlouvy měsíční smluvní podnájemné ve výši 7 500 Kč (slovy celkem: sedmtisícpětset korun českých). Tato měsíční úhrada podnájemného zahrnuje i úhradu za služby a energie související s užíváním předmětu podnájmu (tj. el. energie, plyn, voda, teplo). Podnájemce se zavazuje bezpodmínečně a v plné výši uhradit vzniklé nedoplatky za (el. energie, plyn, voda, teplo), kterou jsou vždy jednou za rok písemnou formou předloženy ve formě výkazů nedoplatku, které byly vypočítány na základě skutečných odpočtů, které probíhají během celého roku a pro něž musí podnájemce bezpodmínečně zpřístupnit byt a umožnit provedené odpočtů v požadovaném termínu, který je vždy předem minimálně jeden týden písemně oznámen“. Souhlasil se soudem prvního stupně, že smlouva podnájemní (s tím, že podnájem je pouze zvláštním druhem nájmu) musí mít pod sankcí neplatnosti ve smyslu ustanovení § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, písemnou formu, což znamená, že musí být písemně ujednány všechny její podstatné náležitosti. Podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu, a stejně tak smlouvy o podnájmu, je ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o jejich výši. Jelikož podnájemní smlouvy neobsahují zvlášť stanovení částky podnájemného a zvlášť částky za ostatní úhrady spojené s užíváním bytu, a není ani stanoven způsob výpočtu těchto částek, jsou tyto smlouvy absolutně neplatné. Přitom absenci písemného ujednání o výši podnájemného a úhrad za služby a energie nelze zhojit dodatečným výkladem vůle (záměru smluvních stran), nebyl-li vtělen do písemné smlouvy. V návaznosti na to dospěl k závěru, že žalobkyně užívala byt bez právního důvodu, proto je třeba její nárok posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Na straně žalované však žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, když ze skutkových závěrů o výši průměrného tržního podnájemného v předmětném bytě a skutečných měsíčních nákladech na elektřinu a plyn v témže bytě (v době jeho užívání žalobkyní) po celé sledované období (od 1. 1. 2014 do dubna 2017) vyplynulo, že suma, již měla žalobkyně správně za užívání bytu platit, byla vždy vyšší než částka, kterou fakticky platila (7 500 Kč, respektive 8 000 Kč). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)platnosti podnájemní smlouvy, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkázala v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu o upřednostnění výkladu preferujícího platnost právního úkonu před výkladem vedoucím k závěru o jeho neplatnosti. Dospěl-li by dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je s jeho judikaturou v souladu, pak namítala, že sporná otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. Dále poukázala na to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí neshledal vadu v procesním postupu soudu prvního stupně spočívající ve skutečnosti, že dovolatelka nebyla při jednání ve věci dne 31. 7. 2019 poučena ve smyslu § 118 a) a § 119 a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, což mělo za následek nemožnost provedení dalších důkazů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda je podnájemní smlouva absolutně neplatná, neobsahuje-li přesné ujednání o výši podnájemného a o výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o způsobu jejich výpočtu. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu výslovně řešena, je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže se nezabýval její námitkou, že nebyla soudem prvního stupně poučena dle § 118a a § 119a o. s. ř. Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. však slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen