26 Cdo 2021/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2021/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2021/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2021.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem nebytových prostor Výpověď z nájmu nebytových prostor Nájemné Dotčené předpisy:§ 1953 o. z. § 2302 o. z. § 2205 písm. c) o. z. § 2208 o. z. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2021/2023-365 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně EDEN Zlín, s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Vinohradská 2022/125, IČO 65279301, zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Děkance 2109/1, proti žalované Q-trend CZ s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Zarámí 428, IČO 26810867, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, o neoprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 253/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 3. 2023, č. j. 59 Co 134/2022-312, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., advokáta se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 59 Co 134/2022-312, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (soud prvního stupně) ze dne 3. 5. 2022, č. j. 46 C 253/2021-276, kterým zamítl žalobu žalobkyně, jíž se domáhala „vyslovení neplatnosti“ výpovědi smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 1. 8. 2018 o nájmu prostoru sloužícího k podnikání na adrese Masarykova 200, Luhačovice, která byla žalobkyni doručena dne 14. 4. 2021, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2. V řízení před soudy obou stupňů bylo nesporné, že účastnice uzavřely dne 1. 8. 2018 smlouvu, jejímž předmětem byl prostor v Luhačovicích, Masarykova 200, a to za účelem podnikání, na dobu určitou od 1. 8. 2018 do 31. 12. 2023 s možností jejího prodloužení, sjednaly si nájemné ve výši 15.000 Kč měsíčně + daň z přidané hodnoty, zálohy na služby a mj. si ujednaly, že žalovaná (pronajímatelka) je oprávněna smlouvu vypovědět v případě, že žalobkyně (nájemkyně) bude v prodlení s úhradou splátky nájemného, úhrady za služby, anebo jiné platby po dobu delší než 90 dní a nápravu nezjedná ani po písemném upozornění a poskytnutí přiměřené lhůty k nápravě; výpovědní lhůtu si sjednaly v délce 1 měsíce (dále též jen „Nájemní smlouva“). Žalobkyně neuhradila nájemné za duben–červen 2020 a částečně prosinec 2020 v celkové výši 70.785 Kč, a to ani dodatečně po výzvě žalované ze dne 14. 1. 2021, která jí byla doručena dne 19. 2. 2021. Dopisem ze dne 8. 3. 2021, který byl žalobkyni doručen 14. 4. 2021, žalovaná nájem vypověděla, a to z důvodu prodlení žalobkyně s úhradou nájemného za měsíce duben až červen 2020 a prosinec 2020, které trvalo déle než 90 dnů, když dlužné nájemné neuhradila ani přes poskytnutí desetidenní lhůty k nápravě (dále též jen „Výpověď“). Žalobkyně se proti Výpovědi bránila včasnými námitkami (doručenými žalované dne 13. 5. 2021), žalovaná Výpověď zpět nevzala. Ještě před doručením Výpovědi uzavřela žalobkyně se svou právní zástupkyní smlouvu o advokátní úschově a složila do ní dlužnou částku nájemného, žalovaná stranou smlouvy nebyla, peněžní prostředky složené žalobkyní mohl schovatel podle smlouvy vyplatit pouze na základě prohlášení žalobkyně o vypořádání sporných práv a povinností mezi žalobkyní a žalovanou. 3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely platnou smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2201 a § 2302 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), Shodně se soudem prvního stupně také dospěl k závěru, že se smluvně odchýlily od dispozitivních ustanovení § 2309 a § 2310 odst. 2 o. z. Nepřisvědčil obraně žalobkyně, že dluh na nájemném neměla, neboť uplatnila vůči žalované právo na slevu z nájemného ve výši 70.785 Kč a následně nárok na slevu z nájemného započetla proti pohledávce na nájemném. S odkazem na § 2318 o. z. zdůraznil, že předpokladem pro uplatnění práva na slevu z nájemného (prominutí nájemného) je existence vady věci (ať už faktické nebo právní), pro kterou nelze tuto věc užívat. I když se vadou rozumí také nesplnění povinnosti pronajímatele zakotvené v § 2205 o. z. zajistit nájemci nerušené užívání věci, o tuto situaci se v dané věci nejednalo. Žalovaná v užívání předmětu nájmu žalobkyni nijak nebránila, užívat předmět nájmu ke sjednanému účelu zabránila žalobkyni protiepidemická opatření státu tím, že došlo k vydání „zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách“, nikoliv konání či nekonání žalované jako pronajímatele. Žalobkyně tedy mohla předmět nájmu užívat, v důsledku zákazu vydaného státem v něm však nesměla provozovat maloobchodní prodej (mít prodejnu otevřenou pro veřejnost). Uzavřel, že se tedy nejedná o vadu předmětu nájmu, a proto žalobkyně nemohla požadovat po žalované slevu na nájemném či prominutí nájemného. Odkázal také na závěry soudu prvního stupně ohledně nezpůsobilosti (nejisté) pohledávky žalobkyně na slevu z nájemného k započtení a (nesplatné) pohledávky, která měla vzniknout z titulu pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 42.000 Kč (a která by ani s ohledem na svou výši nemohla mít za následek zánik celého dlužného nájemného). Výpověď tak považoval za oprávněnou, žalobkyně byla v prodlení s úhradou nájemného za 4 měsíce po dobu delší než 90 dní, ačkoliv jí žalovaná poskytla přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění. Měl za to, že Výpověď není ani absolutně neplatná či zdánlivá. Dodal, že zákon č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících podnikání (dále též jen „zákon č. 210/2020 Sb.“), nezakotvil právo nájemce na prominutí nájemného, ani neodložil splatnost nájemného. Nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně, že výkon práva žalované (tj. dání výpovědi z nájmu) je zneužitím práva, které by nemělo požívat právní ochrany, nebo jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy; přihlédl zejména k plnění povinností obou stran, (ne)poskytování součinnosti v případě žádosti žalobkyně o poskytnutí finanční podpory podnikatelům zasaženým epidemií SARS CoV-2 a (ne)vypořádání námitek žalobkyně proti vyúčtování. Měl za to, že cílem žalované nebylo poškodit žalobkyni, ale především ukončit nájemní vztah s ohledem na neplacení nájemného. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že složení dlužné částky do advokátní úschovy nelze považovat za splnění dluhu ve smyslu § 1953 o. z., žalované ze smlouvy žádná práva k předmětu úschovy nevznikla. Poskytnutí plnění do advokátní úschovy nemohlo přivodit zánik závazku splněním, neboť smlouva o advokátní úschově (navíc uzavřená jen mezi ní a její právní zástupkyní) nevedla ke vzniku soluční, nýbrž zajišťovací úschovy, ostatně podmínky pro případnou soluční úschovu ani nebyly dány. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považovala za přípustné pro řešení otázek doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešených: - zda § 2318 o. z., podle něhož odvolací soud posuzoval její nárok na slevu z nájemného, se uplatní v poměrech smlouvy o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (otázka č. 1). Namítala, že s ohledem na úpravu v § 2302 odst. 1 o. z. se na tento nájem použijí ustanovení § 2302–2315 o. z., případně obecná ustanovení § 2201–2234 o. z., nikoliv však § 2318 o. z.; - zda protipandemické omezení (zákaz vydaný státem), které brání nájemci v užívání předmětu nájmu k účelu, jenž byl stranami nájemní smlouvy sjednán, představuje vadu předmětu nájmu (příp. jiné porušení smluvní povinnosti), za které pronajímatel odpovídá (otázka č. 2). Na rozdíl od soudů obou stupňů považovala takový zákaz za vadu předmětu nájmu, resp. za jiné porušení smluvní povinnosti ze strany pronajímatele, na které se ustanovení o vadách použijí obdobně. Podle § 2205 o. z. pronajímatel musí po dobu nájmu zajistit nájemci nerušené užívání věci ke sjednanému účelu, protipandemická opatření však bránila nájemci v jeho užívání. Vadou předmětu (porušením, které se jako vada posuzuje) je i to, brání-li užívání předmětu nájmu ustanovení zákona nebo rozhodnutí