26 Cdo 2033/2004 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2033/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. R. P. a b) Mgr. H. P., zastoupených advokátem, proti žalované Dipl. Ing. A. T., zastoupené advokátkou, o vyklizení přístřeší, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 266/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2004, č.j. 51 Co 8/2004-54, takto: I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2004, č.j. 51 Co 8/2004-54, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2003, č.j. 13 C 266/2002-24, o povinnosti žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „přístřeší – jednotku č. 7 o velikosti 18,4 m2, sestávající z jedné místnosti s příslušenstvím, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 476 v ulici Ž. 11 v P., parc. č. 934, zapsané v katastru nemovitostí na LV 381 pro obec P., k.ú. V. u kat. úřadu P.“, se zamítá. II. Jinak se dovolání žalované odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.355,-Kč, k rukám Mgr. V. V., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č.j. 13 C 266/2002-24, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „přístřeší – jednotku č. 7 o velikosti 18,4 m2, sestávající z jedné místnosti s příslušenstvím, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 476 v ulici Ž. 11 v P., parc. č. 934, zapsané v katastru nemovitostí na LV 381 pro obec P., k.ú. V. u kat. úřadu P.“ (dále „předmětná jednotka“ nebo „jednotka“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 3. 2004, č.j. 51 C 8/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k vyklizení činí 6 měsíců, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že písemným podáním doručeným dne 29. 4. 1987 bývalému ONV P. – odboru bytového hospodářství požádala žalovaná o poskytnutí přístřeší, že rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 15. 5. 1987 (dále též „rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987“) jí byla podle § 53 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. poskytnuta předmětná jednotka jako přístřeší, že v označeném rozhodnutí bylo uvedeno, že přístřeší se poskytuje jen na dobu, než bude její bytová situace situace vyřešena, že s předmětnou jednotkou nesmí disponovat (např. ji vyměnit) a že je na základě tohoto rozhodnutí oprávněna uzavřít s OPBH v P. dohodu o dočasném užívání bytu podle § 397 obč.zák. Dále vzaly za prokázáno, že na základě rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987 byla dne 20. 5. 1987 uzavřena mezi žalovanou a tehdejším OPBH P. dohoda o užívání bytu – přístřeší (dále též „dohoda ze dne 20. 5. 1987“) s účinností od 1. 6. 1987 na dobu neurčitou, že dopisem ze dne 17. 4. 2000 právní předchůdci žalobců, spoluvlastníků předmětného domu, dali žalované výpověď z jednotky a vyzvali ji k jejímu vyklizení do 31. 7. 2000 a že dopisem ze dne 23. 8. 2001 dali žalobci opětovně výpověď žalované s tím, aby jednotku vyklidila do 30. 11. 2001, což však žalovaná neučinila a nadále ji užívá. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalované vzniklo k předmětné jednotce právo dočasného užívání podle ustanovení § 397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též „obč.zák. před novelou“). Podle názoru odvolacího soudu nevzniklo žalované k jednotce právo osobního užívání bytu, neboť předpokladem vzniku tohoto práva bylo podle § 154 obč.zák. před novelou rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu; dohoda o osobním užívání bytu podle § 155 obč.zák. před novelou, uzavřená bez takovéhoto rozhodnutí, byla absolutně neplatná (§ 39 obč.zák. před novelou). Protože rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987 nebylo svou formou a obsahem rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu ustanovení § 154 obč.zák. před novelou, nemohlo žalované vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se ze zákona transformovalo na právo nájmu bytu. V dané věci se souhlas (rozhodnutí ze dne 15. 5. 1997) orgánu oprávněného hospodařit s byty vztahoval pouze k uzavření dohody podle § 397 obč.zák. a organizace spravující byt (OPBH P.) nebyla oprávněna uzavřít dohodu jinou, neboť neměla právo s byty hospodařit; pokud tak učinila, šlo o právní úkon neplatný (§ 39 obč.zák. před novelou). Odvolací soud dále dovodil, že dohoda o dočasném užívání podle § 397 obč.zák. před novelou mohla být uzavřena i ústně, případně konkludentně; z toho, že orgán hospodařící s byty vyslovil v rozhodnutí ze dne 15. 5. 1997 souhlas s uzavřením takovéto dohody a že žalovaná se do předmětné jednotky nastěhovala a plnila své povinnosti, lze podle názoru odvolacího soudu usoudit na to, že smlouva o dočasném užívání byla uzavřena konkludentně, a to na dobu do vyřešení bytové situace žalované, tedy dočasně. Žalovaná se pokoušela svoji bytovou potřebu řešit toliko žádostmi adresovanými městské části P., která vedena nesprávným právním názorem, jim nevyhověla. Užívá-li žalovaná jednotku více jak 16 let, pominul již účel, k němuž byla poskytnuta a užívá ji proto bez právního důvodu. Žalobci se tak právem (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhají jejího vyklizení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, přičemž „právní otázku, na jejímž řešení meritorní rozhodnutí spočívá, řeší … ve zjevném rozporu s hmotným právem a navíc jde o otázku konstantní judikaturou dosud nedostatečně řešenou“. Uvádí, že soudy „dostatečně nezhodnotily skutečnosti, které provedeným dokazováním byly potvrzeny“, a to, že předmětná jednotka byla kolaudována jako byt, že ji žalovaná užívá od roku 1987, že v té době ani později neměla jinou možnost bydlení, že jí jednotka byla přidělena jako přístřeší proto, že se vrátila po rozvodu ze SRN a nemohla – pro nesouhlas svého syna – bydlet v rodinném domě, který na něho před svým odchodem převedla, že v té době jí nemohla být jednotka přidělena jako byt pro stavební závady bránící jejímu trvalému užívání, že tyto závady na svoje náklady odstranila, že ji městská část P. vyřadila ze seznamu uchazečů o byt, že si nemohla sama zajistit jiný byt, že předmětnou jednotku začala užívat jako byt v souladu s kolaudačním stavem a se souhlasem vlastníka, který jí účtoval nájemné z bytu, že tento vztah započal v době, kdy zákon nevyžadoval ke vzniku platné nájemní smlouvy písemnou formu, a že ji právní předchůdci žalobců považovali až do roku 2000 za řádného nájemce a nedomáhali se jejího vyklizení. Dovozuje, že jde „o nájem bytu, který vznikl sice bez nájemní smlouvy, avšak z konkludentního jednání pronajímatele a nájemce bylo nepochybné, že vztah mezi nimi byl oběma stranami za nájem bytu považován, přičemž tento nájem vznikl před 1. lednem 1995, proto se na něj vztahuje ustanovení § 879b Obč. zák.“ Podle názoru dovolatelky soudy pochybily, když stanovisko městské části P. (která byla v postavení pronajímatele) o tom, že jí svědčí nájemní právo k bytu, „považovaly za právně irelevantní“, ačkoliv mělo být rozhodné pro posouzení, že jí vzniklo právo nájmu bytu. Dovolatelka má za to, že správně měla být věc po právní stránce posouzena tak, že vztah mezi účastníky je nájmem bytu, který může zaniknout toliko způsoby uvedenými v § 710 a § 711 obč.zák. I kdyby (uvádí se dále v dovolání) byl správný názor, že žalovaná užívá předmětnou jednotku stále jako přístřeší, lze z dikce ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. dovodit, že vyklizení prostoru užívaného na základě řádného právního důvodu jako přístřeší, se lze domáhat jen vůči tomu, kdo má zajištěno řádné ubytování a prostor k uskladnění bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Žaloba měla být proto zamítnuta, případně měl být vázán počátek lhůty k vyklizení na zajištění přístřeší, a to i s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., neboť žalovaná užívala jednotku v dobré víře 16 let, nemá jinou možnost bydlení a její sociální situace je nepříznivá. Dovolatelka dále dovozuje přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že rozsudek soudu prvního stupně měl být změněn tak, že počátek lhůty k vyklizení by byl vázán na zajištění přístřeší. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále učinila návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů. Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně), namítli, že na ni