26 Cdo 2401/2012 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2401/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2012 Spisová značka:26 Cdo 2401/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2401.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění do 30.03.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 12. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2401/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) I. R., bytem P., a b) Ing. arch. J. S., bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Praha 3, Seifertova 9, proti žalované J. Z., bytem P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 126/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008, č. j. 13 Co 518/2007, 13 Co 519/2007-74, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 17. 1. 2003, č. j. 4 C 23/2001-93, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2003, č. j. 4 C 23/2001-107, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 17 Co 351/2003-112, – rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 4 C 126/2006-27, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 8. 2007, č. j. 4 C 126/2006-53, opětovně přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu, o velikosti 2+1, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v 1. nadzemním podlaží domu v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, jakož i o nákladech státu. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 518/2007, 13 Co 519/2007-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětného domu, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila řádně úhradu za služby spojené s užíváním bytu od 1. 9. 2000 (tj. déle než 3 měsíce), neboť svévolně platila nižší než stanovené zálohy, a dále že neumožnila provést opravu elektrického vedení v bytě nařízenou stavebním úřadem. Ztotožnil se rovněž s jeho právním závěrem, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) je dán, neboť žalovaná (nájemkyně) neplatila řádně úhrady za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce a porušovala i řadu dalších povinností spojených s nájmem bytu (minimálně znemožnila provedení elektroinstace v bytě a opravu plynového topení, ač dokončení rekonstrukce elektrorozvodů přikázal stavební úřad). Neshledal, že by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak namítala žalovaná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda je odvolací soud oprávněn nerespektovat závazný právní názor jiného senátu vyslovený ve věci samé a bez dalšího, aniž by účastníky poučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., zaujmout opačný právní názor. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dále spatřuje v porušení zákona, a to § 132, § 157 a § 211 o. s. ř. (byť si je vědoma toho, že v porušení procesních předpisů lze nesprávné právní posouzení věci spatřovat zcela výjimečně). Napadené rozhodnutí považuje za nesprávné a „v rozporu se zákonem, a to z důvodu porušení ustanovení § 226 a 221 odst. 2 o. s. ř.“ a nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal s nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně, „neúplností řízení“ a nevysvětlil, „proč došlo z jeho strany ke změně závazného právního názoru, navíc nejsou v rozhodnutí určitým, srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyloženy skutkové a právní okolnosti rozhodnuté věci a vypořádány námitky procesně neúspěšného účastníka. Uvádí, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) ve svém rozhodnutí odkazuje na znalecký posudek (který se navíc týkal období toliko let 1994 až 1999), aniž jím provedl důkaz, jakož i na další důkazy, které však nekonkretizoval, a přičemž „takové důkazy ve spise založené nejsou“. Namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, zda se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem vysloveným ve výše uvedeném zrušujícím usnesení, z něhož vyplývá, že soud prvního stupně se měl vypořádat s námitkou, že nedoplatek neexistuje a posoudit, zda oprávněně došlo ke zvýšení záloh na 380,- Kč, resp. zda je zvýšení přiměřené. Dále mu vytýká, že ze spisu nezjistil, že stavební úřad přikázal opravy mimo rozhodné období, a dále, že nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 13 Co 37/2007, že nájemce nemá zákonem stanovenou povinnost připravit pracoviště pro stavební práce. Je toho názoru, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil ustanovení čl. 90 Ústavy ČR (neposkytl ochranu jejímu právu) a čl. 95 odst. 1 Ústavy (nerespektoval zákon) a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Předchozí, v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen shora označeným usnesením odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost a neúplně zjištěný skutkový stav; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní str