26 Cdo 2642/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2642/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2026 Spisová značka:26 Cdo 2642/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.2642.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2642/2025-170 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, proti žalované VIADUCTO s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 274/142, IČO 26434920, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 1 530 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 39 C 239/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 12 Co 130/2025-140, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 39 C 239/2024-110, zamítl návrh žalované na přerušení řízení „do skončení řízení Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, na základě podnětu k zahájení správního řízení od Hospodářské komory Praha 1 ze dne 9. 12. 2024“ (výrok I), uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 530 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 530 000 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 12 Co 130/2025-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku II a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Na dovolatelkou formulované otázce „zda k posouzení oprávněnosti nároku na smluvní pokutu postačí uzavřít, že smluvní pokuta byla ujednána jako denní sazba, srozumitelně a dobrovolně, anebo je namístě provést celý tříkrokový test, jak jej dovozuje judikatura Nejvyššího soudu“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí). 5. Závěr odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu je oprávněný, totiž není založen (jen) na úvaze, že „smluvní pokuta byla ujednána jako denní sazba, srozumitelně a dobrovolně“. Odvolací soud se předně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku (k přípustnosti takového odkazu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). Soud prvního stupně přitom v souladu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“), posuzoval (ne)přiměřenost konkrétního vzneseného nároku a nic na tom nemění, že tvrzeným okolnostem přikládal jiný význam než dovolatelka. Na ní jako na dlužnici pak bylo, aby tvrdila a prokázala existenci okolností svědčících pro moderaci smluvní pokuty. Nebyly-li v projednávané věci takové okolnosti zjištěny, nelze smluvní pokutu snížit (kromě R 76/2023 srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024). 6. Pro úplnost lze dodat, že přiměřenost stejné denní sazby smluvní pokuty za nesplnění povinnosti vyklidit pozemek v centru Prahy Nejvyšší soud opakovaně posuzoval a poukázal přitom zejména na to, že způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu takové prostory se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda a jestliže nájemní vztah nájemce skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu, a že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro nájemce očividně dostatečnou pobídkou k vyklizení pozemku. Byť tyto závěry Nejvyšší soud vyslovil v poměrech předchozí právní úpravy (především zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), lze je přiměřeně aplikovat i v projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017, či rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 306/2017). 7. Napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí) ani na další dovolatelkou formulované otázce, „zda v případě sporu obce (hlavního města) a podnikatele, kde jde o uzavření smlouvy shodné pro všechny kontraktanty v obdobném postavení, může být podnikatel slabší stranou chráněnou § 1800 občanského zákoníku“. 8. Dovolatelce lze přisvědčit, že podle konstantní judikatury je právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021). Z citované judikatury ovšem také vyplývá, že pro aplikaci zmíněné právní úpravy nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. 9. V projednávané věci dovolatelka tvrdí, že jde o adhezní smlouvu, protože její obsah nemohla reálně ovlivnit, že je v postavení slabší strany, protože nemá možnost uzavřít smlouvu s jiným subjektem než se žalobcem, který vlastní veškeré srovnatelné prostory využitelné jako předzahrádky, avšak kromě námitky, že výše smluvní pokuty je nepřiměřená, nijak nespecifikuje, v čem má být konkrétní ujednání o smluvní pokutě zvláště nevýhodné, popř. v čem se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchyluje od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. I kdyby tedy odvolací soud shledal, že dovolatelka byla slabší smluvní stranou, pak za situace, kdy podle něj byla výše smluvní pokuty přiměřená, žalobce by svého silnějšího postavení nezneužil. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se důsledně nezabýval tím, zda v projednávané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci právní úpravy adhezních smluv, neboť řešení této otázky by výsledek sporu ovlivnit nemohlo. 10. Obecně formulovanou otázku, „zda může civilní soud předběžnou právní otázku, která není výslovně vyloučena k samostatnému posouzení podle § 135 občanského soudního řádu, posoudit samostatně, a případně pokud nikoliv, zda může odmítnout vyčkat na posouzení orgánem, který má být dle soudu k posouzení příslušný“, odvolací soud neposuzoval, a proto ani na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). 11. Odvolací soud svůj závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení, založil na dvou samostatných důvodech. Za prvé dovodil, že otázka, zda žalobce je dominantním soutěžitelem, je otázkou práva veřejného podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a pro právní posouzení soukromoprávního vztahu nemá žádný význam. Za druhé dospěl k závěru, že pouhý podnět soukromé osoby není úkonem, který zahajuje správní řízení, a žalovaná ani netvrdila, že by nějaké konkrétní řízení proti žalobci u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže probíhalo. Proto měl za to, že soud prvního stupně postupoval správně, když zamítl návrh žalované na přerušení řízení do skončení neexistujícího řízení vedeného u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, a ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na přerušení odvolacího řízení. Z dovolací argumentace je sice zřejmé, že dovolatelka s těmito závěry nesouhlasí, avšak ani jeden z nic