26 Cdo 2814/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2814/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 2. 2023 Spisová značka:26 Cdo 2814/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2814.2022.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního jednání (o. z.) Přechod nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 1760 o. z. § 2221 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2814/2022-431 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. M., bytem XY, b/ M. P., bytem XY, c/ L. M., bytem XY, a d/ A. H., bytem XY (procesních nástupců původní žalobkyně V. Z., zemřelé 7. ledna 2021), proti žalované A. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 254/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, takto: I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, pokud jím byl ve vyhovujícím výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. září 2019, č. j. 8 C 254/2017-214, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Odůvodnění: Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 21. března 2018, č. j. 8 C 254/2017-92, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. srpna 2018, č. j. 26 Co 204/2018-125, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 24. září 2019, č. j. 8 C 254/2017-214, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou předat původní žalobkyni V. Z. (dále jen „původní žalobkyně“) do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. 19, která se nachází v domě č. p. XY v ulici XY, část obce XY, s příslušným spoluvlastnickým podílem“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastnic. Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Dne 17. ledna 2008 uzavřeli původní žalobkyně (babička žalované) jako dárkyně a její syn M. P. (otec žalované) jako obdarovaný smlouvu o darování předmětného bytu (dále jen „Darovací smlouva“), na jejímž základě byl následně M. P. zapsán do katastru nemovitostí – s účinky vkladu práva ke dni 22. ledna 2008 – jako vlastník bytu. Darovací smlouvou bylo současně zřízeno ve prospěch původní žalobkyně věcné břemeno bezplatného užívání bytu na dobu určitou v trvání padesáti let, které bylo rovněž zapsáno do katastru nemovitostí s účinky vkladu práva ke dni 22. ledna 2008. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 25 Nc 3211/2013-60, který nabyl právní moci dne 10. prosince 2013, zbavil původní žalobkyni způsobilosti k právním úkonům a ustanovil její opatrovnicí dceru A. H.. Následně citovaný rozsudek změnil rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 26 P 1/2014-119, který nabyl právní moci dne 15. listopadu 2017, tak, že původní žalobkyni omezil ve svéprávnosti (v tam uvedeném rozsahu) na dobu pěti let; její opatrovnicí nadále zůstala dcera A. H.. Důvodem ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. k pozdějšímu omezení svéprávnosti byla duševní porucha původní žalobkyně, a to tzv. Alzheimerova typu, postupně rozvinutá do stavu těžké demence, kterou trpěla již v době uzavření Darovací smlouvy. Dne 30. ledna 2014 bylo zahájeno řízení vedené mezi původní žalobkyní a M. P. o určení vlastnického práva k bytu. V průběhu uvedeného řízení, konkrétně 25. května 2016, uzavřel M. P. jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně nájemní smlouvu, ve znění dodatku č. 1 z 13. července 2016 (dále též jen „Nájemní smlouva“), kterou jí přenechal předmětný byt do užívání (za sjednané nájemné) na dobu určitou od 1. června 2016 do 31. května 2036 s možností automatické prolongace nájmu o dalších deset let. V Nájemní smlouvě M. P. prohlásil, že k okamžiku jejího uzavření je výlučným vlastníkem bytu, avšak nebyla v ní zmínka o tom, že na bytu vázne věcné břemeno jeho bezplatného užívání zřízené ve prospěch původní žalobkyně. V řízení o určení vlastnického práva Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. června 2016, č. j. 15 C 23/2014-293 (ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 24 Co 485/2016-341), který nabyl právní moci 1. prosince 2016, vyhověl žalobě a určil, že vlastnicí předmětného bytu (bytové jednotky a příslušných spoluvlastnických podílů) je původní žalobkyně. Uvedené rozhodnutí založil na závěru, že Darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť původní žalobkyně ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Na podkladě tohoto rozhodnutí bylo s účinky ke dni 13. prosince 2016 opětovně zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo k bytu ve prospěch původní žalobkyně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že Darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť původní žalobkyně ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Dále dovodil, že s ohledem na věcné břemeno sjednané v Darovací smlouvě, jež bylo v době uzavření Nájemní smlouvy zapsáno v katastru nemovitostí, je absolutně neplatná i posléze uvedená smlouva, a to přinejmenším pro rozpor s dobrými mravy (v této souvislosti odkázal na ustanovení § 980 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy a ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Uzavřel, že za tohoto stavu užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu; tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva původní žalobkyně a je v této souvislosti nerozhodné, zda tak doposud činila v dobré víře, že M. P. byl v době uzavření Nájemní smlouvy vlastníkem bytu. Vzhledem k tomu – a také proto, že neshledal důvod k aplikaci korektivu dobrých mravů – žalobě vyhověl; žalované však stanovil delší (v tomto případě měsíční) než zákonnou (tj. patnáctidenní) lhůtu k vyklizení bytu (§ 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tehdejších účastnic. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal i právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. K uplatněným odvolacím námitkám přičinil, že je-li Darovací smlouva absolutně neplatná a svědčilo-li tedy vlastnické právo k předmětnému bytu po celou dobu původní žalobkyni, nemůže být platná ani Nájemní smlouva, jelikož M. P. jako „nevlastník“ nikdy nebyl oprávněn s bytem tímto způsobem nakládat; z téhož důvodu pak nelze na daný případ aplikovat ani ustanovení § 2221 o. z., jež upravuje následky změny vlastnictví pronajaté věci za trvání nájemního poměru. Podle názoru odvolacího soudu na tom nic nemění ani právní úprava obsažená v § 1760 o. z., na níž žalovaná ve svém odvolání rovněž poukázala. V této souvislosti konstatoval, že podle citovaného ustanovení sice obecně platí, že absence oprávnění strany nakládat s předmětem smlouvy není sama o sobě důvodem neplatnosti smlouvy. V tomto případě však nelze přehlédnout, že při uzavření Nájemní smlouvy nejednala žalovaná v dobré víře; při zachování patřičné pečlivosti se totiž mohla z obsahu Darovací smlouvy dozvědět a v katastru nemovitostí si ověřit, že v dotčené smlouvě bylo také sjednáno věcné břemeno bezplatného užívání bytu pro původní žalobkyni, a proto nebyl M. P. oprávněn nakládat s bytem tak, že by jej přenechal do nájmu třetí osobě. Odvolací soud se – z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – dále také ztotožnil s názorem, že uplatněný nárok na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že také ostatní odvolací námitky (konkrétně námitku promlčení práva původní žalobkyně z věcného břemene, jakož i námitku, že soud prvního stupně vystavil své rozhodnutí na existenci věcného břemene, jež bylo ve prospěch původní žalobkyně zřízeno absolutně neplatnou Darovací smlouvou) považoval za nedůvodné (s poukazem na to, že v daném případě se původní žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnick