26 Cdo 3519/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3519/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2025 Spisová značka:26 Cdo 3519/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.3519.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3519/2024-975 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobců a) Bytového družstva Pod Rapidem 14-20, se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Pod Rapidem 2473/20, IČO 24142182, b) T. K., c) J. K., d) D. S., e) P. H., f) Š. H., g) V. P., h) P. H., i) M. J., j) L. J., k) B., l) M. K., m) J. V., zastoupených JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Jarníkova 1881/2, n) Bytového družstva XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o) T. A., p) Z. B., q) V. B., r) J. B., s) Z. Ch., t) K. Č., u) E. D., v) V. G., w) E. H., x) I. H., y) J. K., z) L. K., aa) F. K., ab) A. K., ac) D. L., ad) M. M., ae) O. M., af) J. M. G., aff) A. K. K., ag) Z. P., ah) P. P., ai) M. S., aj) M. S., ak) V. Š., al) A. Š., am) M. Š., an) A. Š., ao) P. Š., ap) P. T., aq) X. T., ar) R. V., as) P. V., at) L. V., au) K. V., av) M. V., a aw) P. K., zastoupených Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na kovárně 472/8, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, IČO 60162694, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 417/2020, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 55 Co 13/2024-813, takto: Dovolání se odmítají. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali nahrazení projevu vůle žalované, aby s nimi uzavřela smlouvy o bezúplatném převodu a předání tam specifikovaných podílů na „pozemcích parc. č. XY, o výměře 3 315 m2, ostatní plocha, parc. č. XY, o výměře 496 m2, ostatní plocha, parc. č. XY, o výměře 846 m2, ostatní plocha, parc. č. XY, o výměře 1 848 m2, ostatní plocha, a parc. č. XY, o výměře 188 m2, ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, k. ú. XY, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY“ (dále též jen „předmětné pozemky“), do jejich vlastnictví či společného jmění manželů, resp. majetkového společenství manželů podle cizího práva. Uvedli, že předmětné pozemky tvoří jednotný funkční celek s bytovými domy č. p. XY-XY stojícími na pozemku parc. č. XY, č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, a č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „bytové domy“), a oni jakožto vlastníci jednotek nacházejících se v těchto domech mají nárok na bezúplatný převod předmětných pozemků do jejich vlastnictví podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 12 C 417/2020-723, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2023, č. j. 12 C 417/2020-764, žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalované, aby se žalobci uzavřela smlouvy o bezúplatném převodu a předání tam specifikovaných podílů na předmětných pozemcích do jejich vlastnictví či společného jmění manželů, resp. majetkového společenství manželů podle cizího práva (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV). 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 55 Co 13/2024-813, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) tak, že zamítl žalobu ohledně pozemků parc. č. XY, XY a XY k. ú. XY (dále jen „měnící výrok“), jinak ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (dále jen „zrušující výrok“). 4. Měnící výrok odůvodnil tím, že pozemky parc. č. XY, XY a XY k. ú. XY nejsou bezprostředně potřebné pro řádné užívání bytových domů, a tudíž s nimi netvoří jednotný funkční celek ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Zdůraznil, že v dané věci nejde ani o výlučně urbanistické posuzování (pročež nepovažoval za rozhodující, že bytové domy byly projektovány, stavěny a kolaudovány jako celek včetně zeleně či další vybavenosti), ani o posuzování v rámci restitučních předpisů. Vzhledem k tomu pak není na daný případ dobře aplikovatelná judikatura vztahující se k výkladu zákona o půdě (v této souvislosti zmínil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, na nějž poukázali žalobci v žalobě), neboť ta řešila otázku vydání pozemků sídlištní zeleně z hlediska naplnění účelu a smyslu restitučního zákonodárství a dospěla k závěru, že smyslu restituce, jímž je odstranění některých majetkových křivd, by neodpovídalo vydání pozemku zeleně uvnitř sídliště, který má povahu veřejného prostranství, a restituent by tak na něm nemohl hospodařit. Naopak § 60a zákona č. 219/2000 Sb. je třeba vykládat v kontextu dotčeného zákona, který mimo jiné ukládá, že se státním majetkem má být nakládáno šetrně a hospodaření s ním nemá být zatěžováno prodejem majetku v rozporu s právními předpisy či pro stát nevýhodně. O pozemky tvořící funkční celek s bytovým domem proto půjde jen v případě, že dotčené pozemky jsou bezprostředně potřebné pro jeho řádné užívání, tedy, jinak řečeno, jestliže by bez nich bylo řádné užívání bytového domu podstatně ztíženo nebo dokonce znemožněno. Podle názoru odvolacího soud však pozemky parc. č. XY, XY a XY k. ú. XY, sloužící jako veřejná zeleň a chodník, takový charakter nemají: k řádnému užívání bytových domů tedy nutné nejsou a nic na tom nemění ani okolnost, že pod některými z nich vedou inženýrské sítě, jelikož to vyplývá z povahy těchto sítí a je to zcela běžné. 5. Dovolání (obsahově shodná) žalobců (dovolatelů) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolatelé vytkli odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přitom může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 7. Nadto řízení vytýkanou vadou netrpí, neboť napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nevykazuje takové nedostatky, které by byly na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky, zda „lze při (soukromoprávním) posuzování celku ve smyslu § 60a (míněno § 60a zákona č. 219/2000 Sb.) přejímat závěry (veřejnoprávního) rozhodnutí stavebního úřadu o dělení pozemků provedeného na žádost státu“. Takto vymezenou otázkou se totiž odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval a v tomto směru ani nedovodil, jak mu vytýkají dovolatelé, že „souhlas stavebního úřadu s dělením pozemků (…) potvrzuje závěr, že oddělené pozemky netvoří jednotný funkční celek“. 9. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 10. K otázce výkladu pojmu „jeden funkční celek“ ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. lze uvést následující. 11. Pojem funkční celek se vedle zákona č. 219/2000 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb. objevuje dlouhodobě také při výkladu tzv. restitučních předpisů [zejména § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými