26 Cdo 387/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 387/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2001 Spisová značka:26 Cdo 387/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.387.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 387/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A/ J. Š. a B/ F. Š., obou zastoupených obecnou zmocněnkyní, proti žalovaným 1/ B. H., zastoupenému advokátkou, a 2/ P. Š., o vyklizení bytu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 55/95, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999, č. j. 51 Co 546/98 - 128, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999, č. j. 51 Co 546/98 - 128, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. května 1998, č. j. 25 C 55/95 - 67, tak, že 1. žalovaný B. H. je povinen vyklidit byt 1 + 1 s přísl., II. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 1388 v P., a vyklizený jej odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi oběma žalobci a 1. žalovaným, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 1998, č. j. 25 C 55/95 - 67, zamítl žalobu, aby "žalovaní byli uznáni povinnými vyklidit byt 1 + 1 s přísl., II. kat., v 5. podlaží domu čp. 1388 v P." (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), a vyklizený jej odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, že první žalovaný B. H. žil se svou matkou A. H., jíž svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, v tomto bytě ve společné domácnosti od 1. 11. 1984 až do matčiny smrti, k níž došlo 16. 11. 1984, a že neměl vlastní byt, protože právě ke dni 1. 11. 1984 trvale opustil společnou domácnost se svou manželkou (skutečnost, že z bytu v S., k němuž mu svědčilo právo společného užívání, odešel s úmyslem odejít natrvalo, byla podle odůvodnění rozsudku zjištěna z výpovědi prvního žalovaného a ze svědecké výpovědi jeho manželky M. H.). Obvodní soud dovodil, že tímto okamžikem zaniklo jeho právo společného užívání bytu v S., a že jeho jedinou uživatelkou se stala manželka prvního žalovaného. První žalovaný tak podle názoru soudu prvního stupně splnil obě podmínky pro přechod užívacího práva k předmětnému bytu podle § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991, a toto užívací právo se pak po novele občanského zákoníku (provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) přeměnilo na právo nájmu. Soud rovněž uzavřel, že druhý žalovaný P. Š. užívá předmětný byt na základě nájemního práva prvního žalovaného, a že žaloba na vyklizení bytu proti oběma žalovaným tedy není důvodná. K odvolání obou žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č. j. 51 Co 546/98 - 128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že oběma žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň oba žalované zavázal společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování listinnými důkazy (mj. přihláškou do Stavebního bytového družstva N. d. ze dne 2. 7. 1985, prohlášením člena družstva ze dne 18. 12. 1986, potvrzením o vzniku práva na přidělení bytové jednotky manželům B. a M. H. a rozhodnutím o přidělení bytu, vydaným Stavebním bytovým družstvem N. d. dne 18. 12. 1986), konstatoval, že soud prvního stupně si sice "opatřil dostatečný skutkový podklad", ale vyvodil z něj nesprávné skutkové i právní závěry. Městský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo společného užívání bytu v S. manžely B. a M. H. zaniklo tím, že první žalovaný opustil společnou domácnost. Konstatoval, že ze skutkových zjištění nelze tento závěr dovodit, neboť z výpovědi prvního žalovaného i ze svědecké výpovědi jeho manželky vyplynulo, že se dohodli na zachování manželství. I když se první žalovaný z bytu v S. odstěhoval, nemohla tato skutečnost vést k zániku společného užívacího práva, navíc za situace, když první žalovaný do Soběslavi dojížděl a rodinu dále finančně zajišťoval. Z dalších důkazů (listin zaslaných Stavebním bytovým družstvem N. d.) rovněž vyplynulo, že první žalovaný v roce 1985 požádal o přijetí za člena družstva s tím, že potřebuje naléhavě vyřešit bytovou situaci své rodiny, která bydlí mimo P.I na základě dalších skutečností (např. té, že první žalovaný s manželkou vrátili společně byt v S. bytovému podniku v roce 1987), dospěl odvolací soud k závěru, že první žalovaný společnou domácnost s manželkou neopustil, svoji matku pouze pravidelně navštěvoval, a hlavním důvodem, proč se k ní dne 1. 11 . 1984 přestěhoval, byla změna zaměstnání, a nikoli opuštění společné domácnosti. Odvolací soud tedy uzavřel, že první žalovaný "měl v den smrti své matky vlastní byt, kterým byl manželský byt v Soběslavi", takže se nemohl stát uživatelem předmětného bytu ve smyslu § 179 odst. 1 obč. zák. "ve znění před novelou". Nesvědčilo mu tedy žádné právo, které by se mohlo k 1. 1. 1992 transformovat na nájem bytu (§ 871 obč. zák.), předmětný byt užívá bez právního důvodu, stejně jako druhý žalovaný, a žalobci se proto právem domáhají žalobou na vyklizení bytu ochrany svých vlastnických práv ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák., do nichž oba žalovaní užíváním předmětného bytu neoprávněně zasahují. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání pouze první žalovaný. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvody podřadil ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že společná domácnost s manželkou, kterou vedli v bytě nacházejícím se v S., nezanikla. Poukázal na to, že v jeho případě došlo k úplnému zániku manželských funkcí, a že manželství bylo udržováno nadále jen jako "zdánlivé, formální manželství, ve kterém manželé spolu trvale nežijí". Odvolací soud tak podle dovolatele pominul existenci ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. a § 708 obč. zák., která dopadají právě na situace, kdy manželé spolu sice právně udržují manželství, ale fakticky manželské soužití ukončili, žijí odděleně a každý z nich si vede vlastní domácnost ve smyslu § 115 obč. zák. Okolnost, že dovolatel pomáhal manželce se získáním nového bytu, a že se zúčastnil formálního odevzdání bytu v S., nejsou podle něho "na překážku správnému skutkovému zjištění soudu I. stupně, že prvý žalovaný se svou manželkou spolu trvale od roku 1984 nežijí". Tyto skutečnosti považuje dovolatel za dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Zároveň namítl, že odvolací soud neposoudil správně otázku existence užívacího práva dovolatele k bytu v S. ke dni přechodu užívacího práva k předmětnému bytu, když na věc "neaplikoval ustanovení § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou". Pokud by odvolací soud správně aplikoval právní normu, která na daný právní vztah dopadá, pokračoval dovolatel, musel by dospět k právnímu názoru, že byly splněny obě hmotněprávní podmínky pro přechod užívacího práva k bytu podle § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou, tedy i podmínka neexistence vlastního bytu, a že se toto právo (právo osobního užívání bytu) mohlo transformovat na právo nájmu bytu. V dovolání též vyslovil názor, že i když proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání sám, vztahuje se podle jeho názoru toto dovolání i na druhého žalovaného, neboť "právo druhého žalovaného užívat předmětný byt je odvozeno od práva nájmu prvého žalovaného (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)". Vycházeje z této argumentace dovolatel navrhl, aby dovolací soud po odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci v dovolacím vyjádření polemizovali s tvrzeními dovolatele, ztotožnili se v podstatě se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neopustil trvale společnou domácnost s manželkou, že