26 Cdo 3948/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3948/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 2. 2020 Spisová značka:26 Cdo 3948/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3948.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Návrh na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 79 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3948/2019-458 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně JUDr. Anny Antlové, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, jako insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka P. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Václavské náměstí 828/23, proti žalovanému V. H., bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, o zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 11/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2019, č. j. 6 Cmo 305/2018-436, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Návrhem na vydání platebního rozkazu se P. B. (dále jen „dlužník“) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 31.773.207,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil tvrzením, že do 25. ledna 2009 měl od žalovaného pronajaty tam specifikované nemovitosti (dále jen „pronajaté nemovitosti“), které za trvání nájmu opravil a upravil na své náklady ve výši 85.873.207,- Kč, které mu žalovaný částečně uhradil postupnými platbami v celkové částce 54.100.000,- Kč. Do současné doby mu však neproplatil zbylou část takto vynaložených investic (odpovídající žalované částce), a to přesto, že tyto investice vložil do pronajatých nemovitostí v souladu s ustanoveními § 667 a § 669 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Později, v podáních z 25. dubna 2013 (č. l. 51 až 54 spisu), z 27. května 2013 (č. l. 59 až 73 a 78 až 93 spisu) a z 30. října 2013 (č. l. 99 až 111 spisu), jakož i při jednáních před Městským soudem v Praze (soudem prvního stupně) dne 23. října 2013 (č. l. 96 a 97 spisu) a dne 27. srpna 2014 (č. l. 149 až 152 spisu), jednotlivé opravy a úpravy upřesnil a uvedl, že všechny své investice do pronajatých nemovitostí žalovaný odsouhlasil a zároveň se zavázal uhradit mu veškeré náklady s nimi spojené. Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil JUDr. Annu Antlovou. Prohlášením konkurzu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož podáním doručeným soudu prvního stupně dne 29. ledna 2015 insolvenční správkyně dlužníka navrhla, aby soud v řízení pokračoval (viz č. l. 202 spisu), stala se tímto dnem účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 28 Cm 11/2011-124, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 563,- Kč. Poté rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Cm 11/2011-253, žalobu ohledně částky 31.772.644,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 6 Cmo 258/2015-275, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 21. září 2017, č. j. 26 Cdo 5184/2016-326, dovolání proti citovanému usnesení odvolacího soudu odmítl. V dalším řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 1. srpna 2018, č. j. 28 Cm 11/2011-422, žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 24. června 2019, č. j. 6 Cmo 305/2018-436, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba neodmítá a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní návrh – tzv. petit (viz § 79 odst. 1 o.s.ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; v ostatním může být povinnost tvrzení splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209/2002 a 135/2003 časopisu Soudní judikatura, z 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 4045/2009 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 29. června 2011, sp. zn. II. ÚS 951/11/, či jeho rozsudek z 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, či jeho usnesení z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 2031/2017). Z návrhu na vydání platebního rozkazu, včetně jeho následných doplnění (podáními a přednesy specifikovanými na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), vyplývá, že dlužník (původně v postavení žalobce) se po žalovaném domáhal zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o náklady, které vynaložil na opravy a úpravy pronajatých nemovitostí, a k jejichž úhradě se žalovaný zavázal ve smyslu § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. V jednotlivých podáních pak zvlášť ke každé z pronajatých nemovitostí vymezil, jaké práce na ní uskutečnil, jaké náklady na jejich realizaci vynaložil a v jakém rozsahu požaduje jejich zaplacení po žalovaném. Současně ve vztahu k jednotlivým typům prací odkázal na soupis příslušných zakázek a svá tvrzení navrhoval prokázat zde uvedenými fakturami. Z těchto důvodů se nedá dovozovat, že by žaloba nebyla projednatelná, jinými slovy řečeno, že neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, jaký skutek má být předmětem řízení. Navíc by bylo protismyslné usuzovat na neprojednatelnost žaloby v situaci, kdy již soud prvního stupně rozhodoval věcně (žalobu zamítl), k odvolání žalobkyně odvolací soud jeho zamítavé rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž dovolání žalovaného proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud odmítl. Zbývá dodat, že pro dostatečnou identifikaci nároku není rozhodující, zda žalobkyně bezezbytku splnila povinnosti tvrze