26 Cdo 407/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 407/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2011 Spisová značka:26 Cdo 407/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.407.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Postoupení pohledávky Společný nájem bytu Dotčené předpisy:§ 40a obč. zák. § 701 odst. 1 obč. zák. § 524 obč. zák. § 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 407/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované A. L., o 46.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 54/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2008, č. j. 42 Co 227/2008-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou dne 9. 5. 2005 u Okresního soudu v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) domáhal, aby mu žalovaná jako společná nájemkyně bytu v obci M. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) zaplatila částku 46.530,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné z bytu za dobu od 1. 5. 1997 do 30. 9. 2001. Soud prvního stupně již platebním rozkazem z 22. 1. 2002, č. j. Ro 1460/2001-22, který nabyl právní moci 4. 6. 2002, uložil P. L., společnému nájemci bytu a manželu žalované, aby zaplatil tehdejšímu pronajímateli Pozemkovému fondu ČR dlužné nájemné z bytu za dobu do 1. 5. 1997 do 30. 9. 2001 ve výši 46.530,- Kč s příslušenstvím. P. L. také 22. 5. 2002 mimo jiné předmětný dluh co do důvodu i výše vůči Pozemkovému fondu ČR písemně uznal. Žalobce, který v únoru 2004 nabyl vlastnictví k domu, v němž se byt nachází, uzavřel 2. 2. 2005 s Pozemkovým fondem ČR smlouvu o postoupení pohledávky a převzal i pohledávku dlužného nájemného 46.530,- Kč s příslušenstvím za P. L. Soud prvního stupně rozsudkem z 28. 12. 2007, č. j. 17 C 54/2005-59, ve znění opravného usnesení z 22. 1. 2008, č. j. 17 C 54/2005-62, výrokem pod bodem I. zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení ohledně poplatku z prodlení ve výši 0,25 % denně z blíže specifikovaných částek od 1. 6. 1997 do 31. 12. 2005, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 46.530,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně z částky 28.296,72 Kč od 1. 1. 2006 do zaplacení, výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci poplatek z prodlení ve výši 0,25 % denně, nejméně 25,- Kč měsíčně, z částky 18.233,28 Kč od 1. 1. 2006 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a to společně a nerozdílně s P. L., bytem M. Současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že dlužné nájemné do 30. 9. 2001 při nájemném 506,48 Kč měsíčně činilo částku 18.233,28 Kč, ani tu však žalobci nepřiznal vzhledem k jejímu promlčení, které žalovaná namítla. Právo na její zaplacení žalobce uplatnil u soudu až 9. 5. 2005, to znamená po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené § 101 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Ohledně zbývající požadované částky 28.296,72 Kč, která představovala dlužné úhrady za služby spojené s užíváním bytu, žalobce neunesl břemeno tvrzení, ale i kdyby tomu tak nebylo, musela by být rovněž jako promlčená zamítnuta. Uvedl, že „uznání dluhu P. L. nemá právní účinky a na žalovanou se nevztahuje“. Žalobě vyhověl jen ohledně zaplacení poplatku z prodlení z částky 18.233,28 Kč za dobu od 1. 1. 2006, který za promlčený nepovažoval. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem z 29. 9. 2008, č. j. 42 Co 227/2008-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. a ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že podle § 145 obč. zák. manželé – společní nájemci bytu, odpovídají za dluh na nájemném podle § 511 obč. zák. společně a nerozdílně a věřitel je oprávněn požadovat jeho splnění na kterémkoliv z nich. S odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 47/1984 dále dovodil, že uznání dluhu na nájemném jen jedním z nich by zavazovalo oba manžele jen v případě, že by vzhledem k výši dluhu šlo o běžnou záležitost, což v daném případě nebylo. Proto nebylo ani významné, že se žalovaná neplatnosti tohoto právního úkonu nedovolala. Sama dluh neuznala a vzhledem k její námitce promlčení soud prvního stupně správně žalobu o zaplacení částky 46.530,- Kč s příslušenstvím (vymezeném v napadeném výroku) zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“. Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Námitky žalobce, jimiž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zásadní právní význam rozhodnutí nezakládají. Jestliže namítá, že odvolací soud nerozhodl o jeho odvolání směřujícímu proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, opomíjí, že v odvolání sice výrok zmínil, avšak neuvedl žádné důvody proti výroku o zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Za významnou vadu řízení nelze považovat, že se odvolací soud nevyjádřil k jeho námitce, že sice přes poučení soudem prvního stupně nedoplnil skutková tvrzení o uplatněné pohledávce, ale navrhl provedení dalších důkazů, ze kterých vyplývala. I kdyby soud prvního stupně dospěl k závěru o unesení břemene tvrzení ohledně částky 28.296,72 Kč, nebylo by ji možné žalobci jako promlčenou přiznat. Dovolatel dále uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle § 40a obč. zák. ve znění účinném k 22. 5. 2002 jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Podle § 701 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném k 22. 5. 2002 běžné věci, týkající se společného nájmu bytu, může vyřizovat každý ze společných nájemců. V ostatních věcech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný. Z ustanovení § 701 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že při vyřizování jiných než běžných věcí, týkajících se společného nájmu bytu (jakou nepochybně je uznání dluhu na nájemném ve výši 51.346,- Kč s příslušenstvím), se k platnosti právních úkonů vyžaduje souhlas všech společných nájemců, a to bez rozlišení, zda jde o společný nájem bytu manžely či nikoliv (ustanovení týkající se výhradně společného nájmu bytu manžely totiž zvláštní úpravu v této věci neobsahují). Je-li však takový právní úkon učiněn jen jedním ze společných nájemců bytu (manželů), je v souladu s ustanovením § 40a větou první obč. zák. platný až do případného dovolání se jeho neplatnosti druhým z manželů (relativní neplatnost právního úkonu). Při odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 8. 19871, sp. zn. 3 Cz 37/81, uveřejněný pod R 47/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud přehlédl, že podle tohoto rozhodnutí