26 Cdo 4176/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4176/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 7. 2018 Spisová značka:26 Cdo 4176/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4176.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem Dotčené předpisy:§ 663 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4176/2017-565 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. G., T., zastoupeného obecným zmocněncem V. T., T., proti žalovanému J. L., K. V., zastoupenému Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 143.354,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 159/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 54 Co 254/2016-500, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 54 Co 254/2016-500, v potvrzujícím výroku I., vyjma části, jíž byl v zamítavém výroku II. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2016, č. j. 10 C 159/93-436, a dále v měnícím výroku III. a v nákladovém výroku IV., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2016, č. j. 10 C 159/93-436, ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 95.922,- Kč a v nákladových výrocích III., IV. a V., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (vlastník „rodinného domu o jednom bytě a garáži na adrese E., P.“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se změněnou (resp. rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 143.354,11 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Přitom částku 128.187,- Kč požadoval z titulu dlužného nájemného (sjednaného původně v německých markách – dále jen „DEM“) z předmětného domu „včetně zahrady a garáže“ za období od února 1993 do května 1993 (dále též jen „dlužné nájemné“) a částku 15.167,11 Kč z titulu nedoplatků na úhradách za tam specifikované služby. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2016, č. j. 10 C 159/93-436, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 143.354,11 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam uvedeného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), že žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 1.650,- Kč (výrok IV.) a že ve zbytku se státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V.). Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 20. října 1992 písemnou smlouvu o nájmu předmětného domu, „včetně zahrady a garáže“ (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou od 15. října 1992 (čl. VI. bod 1 Nájemní smlouvy) za nájemné v částce 1.800,- DEM měsíčně, které mělo být placeno dopředu, vždy nejpozději do pětadvacátého dne předešlého měsíce (čl. III. bod 1 Nájemní smlouvy). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že „pokud nájemce nezaplatí nájemné v termínu uvedeném v čl. III. této smlouvy, je povinen vyklidit pronajatý rod. dům do pěti dnů“ (čl. V. Nájemní smlouvy). Smluvní strany se rovněž dohodly na výpovědní lhůtě tří měsíců bez udání důvodů, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhé straně (čl. VI. bod 2 Nájemní smlouvy – dále jen „ujednání o výpovědní době“). Součástí Nájemní smlouvy naopak nebylo ujednání, že „pronajímatel má právo odstoupit od smlouvy, pokud je nájemce více než jeden měsíc v prodlení s placením dohodnutého nájemného“ (dále jen „ustanovení o odstoupení od smlouvy“), jež sice bylo původně obsaženo v čl. VII. bodu 2 písm. b/ formuláře použitého k uzavření Nájemní smlouvy, avšak v Nájemní smlouvě bylo přeškrtáno. Žalovaný předmětný dům opustil v průběhu února 1993, aniž se s žalobcem dohodl na ukončení nájmu a aniž mu ho vyklizený předal. V návaznosti na to mu žalobce dopisem ze dne 9. března 1993 sdělil, že ukončuje nájem k 28. únoru 1993 (dále jen „dopis z 9. března 1993“). I přesto však požaduje nájemné nejen za únor 1993, nýbrž i za období od března 1993 do května 1993, které již žalovaný nezaplatil, přičemž dluh z tohoto titulu odpovídal po přepočtu z DEM částce 128.187,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že sjednaný nájemní poměr podléhal režimu upravenému v § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že trval až do 30. června 1993, kdy zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počala běžet dne 1. dubna 1993 v důsledku projevu vůle, jejž učinil žalobce dopisem z 9. března 1993, který lze – podle jeho názoru – považovat za výpověď ve smyslu § 677 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti současně zaujal názor, že o dřívějším zániku nájemního poměru na základě ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy zde uvažovat nelze, neboť toto ujednání je neplatné pro zjevný rozpor s ujednáním o výpovědní době, jemuž je třeba dát přednost, a to „s ohledem na princip právní jistoty, jakož i (v obecné rovině zvažovaný) princip ochrany nájemce“. Proto žalobě ohledně dlužného nájemného vyhověl. K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j. 54 Co 254/2016-500, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 95.922,- Kč (představující dlužné nájemné za období od března 1993 do května 1993 – dále jen „rozhodné období“), v zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III. a V. (výrok I. – dále jen „potvrzující výrok I.“), a změnil v nákladovém výroku IV. tak, že žalovanému se povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá (výrok III.). Současně odmítl odvolání žalovaného ohledně částky 7.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Ve shodě s ním tak mimo jiné dovodil, že projev vůle obsažený v žalobcově dopisu z 9. března 1993 je třeba považovat (se zřetelem k výkladovým pravidlům zakotveným v § 35 obč. zák.) za výpověď z nájmu ve smyslu § 677 odst. 1 obč. zák. (a nikoli tedy za právní úkon ve smyslu § 679 odst. 3 obč. zák. či ve smyslu ustanovení o odstoupení od smlouvy, jak namítal žalovaný, což v případě posléze zmíněného ustanovení platí zejména proto, že ani nebylo součástí Nájemní smlouvy) a že nájemní poměr účastníků nebylo možné ukončit postupem podle ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy, jelikož citované ujednání je neplatné pro rozpor s ujednáním o výpovědní době. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 95.922,- Kč (představující „přepočtené“ dlužné nájemné za rozhodné období), tj. v rozsahu, v němž – co do požadavku žalobce na zaplacení dlužného nájemného – žalovaný napadl citovaný výrok odvoláním. Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně dlužného nájemného za rozhodné období v částce 95.922,- Kč (dále jen „napadená část potvrzujícího výroku I.“), podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Předně namítl, že ačkoliv měl zájem se řízení účastnit, osobně se vyjádřit a podat účastnickou výpověď, byla mu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Přítomnost při projednávání věci před soudem prvního stupně mu znemožnil především nepříznivý zdravotní stav a k odvolacímu jednání ani nebyl předvolán (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 951/2009). Následně vyjádřil nesouhlas s názorem, že nájemní poměr účastníků k předmětnému domu zanikl „ke dni 31. 5. 1993“ (správně zřejmě k 30. červnu 1993). Podle jeho mínění zanikl již 28. února 1993, neboť k tomuto dni žalobce dopisem z 9. března 1993 od Nájemní smlouvy odstoupil, byť takto není jeho projev vůle formálně označen. V této souvislosti zdůraznil, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže neakceptoval možnost smluvních stran sjednat si právo na odstoupení od smlouvy (pro případ, že se nájemce dostane do prodlení s úhradou nájemné