26 Cdo 4268/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4268/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 10. 2010 Spisová značka:26 Cdo 4268/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4268.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nebytové prostory Vyklizení nemovitosti Dotčené předpisy:§ 663 a násl. obč. zák. § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. ve znění do 02.12.1999 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4268/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Novém Městě, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, proti žalovanému A. Ž., zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 28/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2009, č. j. 15 Co 163/2009-104, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2009, č. j. 15 Co 163/2009-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2009, č. j. 6 C 28/2006-66, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č. p. 1256/79 stojící na pozemku parc. č. 2162/4 a pozemek parc. č. 2162/4 – zastavěná plocha a parc. č. 2162/1 – ostatní plocha, vše v katastrálním území O. – P., obec O.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“, a „pozemky“ či „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, že rozhodnutím Vojenského stavebního úřadu Federálního ministerstva národní obrany při vojenské ubytovací a stavební správě (jako orgánu státního stavebního dohledu) ze dne 6. dubna 1992, ev. čís. VSÚ: XII/08/92, byla dodatečně povolena rekonstrukce a změna užívání předmětného domu (po provedených úpravách) na „administrativně – obchodní účely“ s tím, že dům měl být nadále užíván pro obchodní účely – styk s veřejností včetně prostoru pro úpravy a opravy (přízemní část domu) a pro administrativní účely a pro stavební firmu žalovaného (patrová část domu), že dne 1. ledna 1997 uzavřeli žalobkyně (tehdy jednající prostřednictvím ministerstva obrany České republiky) jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. ledna 1997“, resp. „nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. ledna 1997 do 31. prosince 2025, že podle čl. IV. nájemní smlouvy měly být nemovitosti užívány ke „zřízení stavební firmy a zabezpečování stavebních prací a činností s tím spojených“ a že k nájemní smlouvě nebyl udělen předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaná ve věcech sp. zn. 2 Cdon 1502/97 a sp. zn. 2 Cdon 1548/97 – především dovodil, že s přihlédnutím ke skutečnosti, že v předmětném domě (v jeho přízemní části) se nacházely místnosti určené k provozování obchodu a služeb, musel být k uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1997 dán předchozí souhlas příslušného městského (obecního) úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., a to bez ohledu na to, že jinak se nájemní poměr k domu (pronajatému jako celek) neřídil zákonem č. 116/1990 Sb., nýbrž příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (§ 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy – dále jen „obč. zák.“). Protože žalovaný ani netvrdil (natož prokázal), že by magistrát statutárního města Opavy udělil souhlas s uzavřením nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1997, uzavřel, že nájemní smlouva (která je zřetelem k okolnostem daného případu obsahově nedělitelná) je od počátku neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. Za této situace žalobě na vyklizení domu a pozemků – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 15 Co 163/2009-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především zdůraznil, že „v daném případě jsou předmětem nájmu nemovitosti, tzn. budova a 2 pozemky, a tento nájemní vztah se řídí ust. § 663 a násl. občanského zákoníku“. Dále uvedl, že předchozí souhlas příslušného obecního (městského) úřadu k uzavření takovéto smlouvy o nájmu (nájemní smlouvy podle § 663 a násl. obč. zák.) je zapotřebí pouze tehdy, jestliže „součástí pronajímané nemovitosti jsou nebytové prostory stavebně určené k provozování obchodu a služeb“. V této souvislosti konstatoval, že „z nájemní smlouvy vyplývá, že byly pronajaty sklepy v 1. podzemním podlaží, kanceláře v 1. a 2. nadzemním podlaží včetně chodby a provizoria“, a nelze proto přijmout názor (vyslovený soudem prvního stupně), že „pronajímaná budova obsahovala nebytové prostory stavebně určené k provozování obchodu a služeb“. Podle názoru odvolacího soudu tudíž nebyl k platnosti nájemní smlouvy nutný souhlas příslušného orgánu statutárního města Opavy. Dodal, že tomuto názoru nasvědčuje i vyjádření magistrátu statutárního města Opavy ze dne 18. prosince 1996, na které poukázal žalovaný v průběhu odvolacího řízení. Za této situace uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 1. ledna 1997 je platná. Poté se zabýval otázkou, zda nájemní poměr účastníků k předmětným nemovitostem založený nájemní smlouvou zanikl podle § 60 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“). V této souvislosti dovodil, že nejde-li v případě nájemního poměru založeného nájemní smlouvou ze dne 1. ledna 1997 o právní vztah nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., nevztahuje se ustanovení § 60 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. na nájemní poměr účastníků k předmětným nemovitostem, a nadále proto trvá právo žalovaného tyto nemovitosti užívat. S přihlédnutím k uvedenému změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především zpochybnila „důkaz“ vyjádřením magistrátu statutárního města Opavy ze dne 18. prosince 1996, neboť „byl předložen až u odvolacího řízení a přitom nebylo v řízení vůbec prokázáno, proč tento důkaz nebyl předložen již před ukončením dokazovaní v řízení před okresním soudem“. Dále vyjádřila přesvědčení, že je pro celý spor zásadní posouzení „charakteru“ nájemní smlouvy, neboť žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí podala na základě § 60 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. V této souvislosti uvedla, že zatímco soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva „by měla být posuzována dle režimu zákona č. 116/1990 Sb.“, a na její neplatnost usoudil pro absenci předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., odvolací soud dospěl k závěru, že „smlouva není uzavřena v režimu zákona č. 116/90 Sb., že se jedná o smlouvu nájemní dle § 663 obč. zákoníku“. S uvedeným závěrem odvolacího soudu nesouhlasila s odůvodněním, že byla pronajata „celá budova a v ní nebytové prostory“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek je věcně správný a pro stručnost odkázal na jeho „výstižné odůvodnění“. Zdůraznil, že vyjádření magistrátu statutárního města Opavy ze dne 18. prosince 1996 neposkytl on, ale magistrát města Opavy, a to až po skončení řízení před soudem prvního stupně. Měl za to, že „účelové znevažování“ tohoto vyjádření dovolatelkou není důvodné. Navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dalš