26 Cdo 4361/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4361/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 2. 2010 Spisová značka:26 Cdo 4361/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4361.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bytová náhrada Dobré mravy Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 712 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.1991 § 3 odst. 1 obč. zák. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 218 odst. c o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 3. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4361/2009-601 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně I. P., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Riegrova 336/5, proti žalovanému JUDr. Mgr. V. P., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Bc. H. P. K., zastoupené JUDr. Milanem Boreckým, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Zahradníčkova 1319, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 288/98, o dovoláních žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2007, č. j. 25 Co 36/2007-404, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 4 C 288/98-290, zrušil společný nájem „bytu č. 6 sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 1. poschodí domu čp. 537, or. č. 19, v ulici K Rovinám, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výlučnou nájemkyní bytu je žalobkyně, žalovanému uložil byt vyklidit a předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství dne 26. 10. 1985. Předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím odboru bytového hospodářství Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 30. 4. 1986 a dne 14. 5. 1986 uzavřel Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 5 se žalovaným dohodu o jeho užívání. Z těchto důkazů dovodil, že žalobkyně a žalovaný se stali společnými uživateli bytu ve smyslu § 155 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku, neboť byl žalobci přidělen podle § 20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jak bylo v rozhodnutí výslovně uvedeno. Soud prvního stupně tak považoval za nedůvodnou námitku žalovaného, že šlo byt podnikový, neboť mu byl přidělen jako byt stabilizační, a že uvedení § 20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. v rozhodnutí je zjevná nesprávnost. Proto také neprovedl důkazy, které žalovaný k tomuto tvrzení navrhoval. Právo společného užívání žalobkyně a žalovaného tohoto bytu se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo společného nájmu. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 30. 4. 1997, č. j. 26 C 176/96-30, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 3. 6. 1998, č. j. 12 Co 219/98-95, který nabyl první moci dne 13. 7. 1998. Nezletilé dcery A. P., a I. P., byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalobkyně. Na zrušení práva společného nájmu bytu se žalobkyně a žalovaný po rozvodu manželství nedohodli. O tom svědčila rozsáhlá korespondence, kterou spolu vedli ještě v počátku tohoto řízení, kdy jednali o výměně bytu za dva byty menší. Stejně tak se nedokázali v průběhu let 1998 – 2001 dohodnout, kolik má každý z nich platit na nájemné a za služby spojené s užíváním bytu. Žalovaný tak neprokázal tvrzení, že žalobkyně po rozvodu byt opustila nebo že se dohodli na zrušení práva společného nájmu s tím, že bude výlučným nájemcem bytu. V řízení o výživné manželky vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 118/98 žalovaný sám v podání ze dne 18. 11. 1998 uváděl, že se vzhledem ke svým pracovním aktivitám zdržuje dlouhodobě v B. Nebylo ani prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dohodu o výměně bytů. Řízení o splnění dohody o výměně bytů vedené proti žalobkyni a žalovanému u soudu prvního stupně bylo usnesením tohoto soudu ze dne 7. 9. 2000, č. j. 11 C 520/99-23, zastaveno, neboť město Dulona, údajné bydliště tam uvedených žalobců, v Republice Tádžikistán, neexistuje a byla zpochybněna i existence žalobců. Soud prvního stupně proto podle § 705 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného bytu zrušil a určil, že byt bude jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně. I když se žalobkyně nezasloužila o získání bytu, přihlédl k zájmu nezletilých dětí, které jí byly svěřeny do výchovy, a shodnému stanovisku pronajimatele (předmětný byt se nachází v domě náležejícím hlavnímu městu Praha a je spravován městskou částí Praha 5). Návrh žalovaného na změnu výchovy nezletilých dětí, kterým se domáhal, aby byly svěřeny do jeho výchovy, byl zamítnut rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 P 434/97-400. I když šlo o nepravomocné rozhodnutí, ze spisu vyplývalo, že ve výchově nezletilých dětí nebyly shledány žádné nedostatky a bylo zohledněno stanovisko dětí. Vzal dále v úvahu, že žalovaný a vedlejší účastnice (která je od 12. 6. 1999 manželkou žalovaného) jsou podle kupní smlouvy z 23. 12. 2003, s účinky vkladu k 15. 4. 2004, každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky bytové jednotky v P., nacházející se v 5. a 6. podlaží domu č. p. 1384 v ulici Tusarova, sestávající z kuchyně, příslušenství, tří ložnic, obývacího pokoje, jejíž podlahová plocha přesahuje 123 m2. Dále na žalovaného přešlo právo nájmu jeho babičky k bytu v T., ulici Jankovcova 12, kde je od roku 1999 hlášen k trvalému pobytu. Vzhledem k tomu, že žalovaný je minimálně spoluvlastníkem bytové jednotky v P., dospěl k závěru, že mu není třeba podle § 712 odst. 3 obč. zák. zajišťovat bytovou náhradu, a uložil mu, aby byt vyklidil ve lhůtě, kterou stanovil delší tak, aby měl dostatek času si věci z bytu odstěhovat. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalovaný a vedlejší účastnice. Řízení o odvolání žalovaného bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2006, č. j. 4 C 288/98-377, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 25 Co 36/2007-404, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že „se zrušuje právo společního nájmu bytu č. 6 sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím v 1. poschodí domu č. p. 537 v P., ulice K rovinám č. 19 s tím, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako výlučná nájemkyně a že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.“ Rozsudek byl potvrzen i ve výroku o nákladech řízení a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 21 Co 496/2006-930, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na změnu výchovy nezletilých dětí, a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Postup žalovaného, který podal ihned po skončení řízení nový návrh na změnu výchovy označil jako účelový. K bytové jednotce v P., náležející žalovanému a jeho manželce, uvedl, že nelze přičítat k tíži žalobkyně, že žalovaný s manželkou hodlají z tohoto bytu vytvořit kanceláře. Odvolací soud také uvedl, že svým výrokem upřesnil označení předmětného bytu tak, aby bylo v souladu s rozhodnutím o jeho přidělení z 30. 4. 1986 a dohodou o užívání ze 14. 5. 1986. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je podle publikované judikatury odvolacími soudy rozhodována rozdílně, přičemž ji řeší v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že pomíjí-li důvody, pro které byla jemu i vedlejší účastníci odňata možnost jednat před soudem prvního stupně při jednání ze dne 15. 11. 2006 a odvolacím soudem při