26 Cdo 439/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 439/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2024 Spisová značka:26 Cdo 439/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.439.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 712a obč. zák. § 853 obč. zák. § 2991 o. z. § 2999 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 439/2024-492 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně N. T., zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 246/12, proti žalovanému J. T., zastoupenému Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, o 428 272 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 145/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 428 272 Kč příslušenstvím – úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila tím, že se žalovaným byli manželé a společní nájemci družstevního bytu č. 6 a garáže v domě č.p. XY v XY, ulici XY. Jejich manželství bylo rozvedeno, následně (blíže označeným rozsudkem soudu) bylo jejich právo společného nájmu bytu a garáže zrušeno a jedinou členkou bytového družstva a nájemcem bytu a garáže se stala žalobkyně. Žalovanému bylo uloženo byt a garáž vyklidit a vyklizené je předat žalobkyni do jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu. Následně v roce 2013 žalobkyně nabyla uvedený byt (dále též jen „předmětný byt“) do svého vlastnictví. V rozhodném období květen 2015 – duben 2018 žalovaný byt výlučně užíval, za jeho užívání žalobkyni ničeho (včetně služeb spojených s užíváním) nehradil. Žalobkyně se proto za uvedené období domáhá částky 360 000 Kč, coby dlužného „nájemného“ po 10 000 Kč měsíčně, a náhrady služeb spojených s užíváním předmětného bytu ve výši 68 272 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 3. 2021, č. j. 34 C 145/2018-153, byl na základě podaného odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 21 Co 322/2021-222 – rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 34 C 145/2018-422, řízení co do částky 1 772,61 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 426 489,23 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), „ve zbytku“ žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). 3. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 31 C 134/2010-24, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 155/2012-78, bylo zrušeno právo společného nájmu tam specifikovaného družstevního bytu (předmětného bytu) a garáže (blíže označené) a společné členství v bytovém družstvu s tím, že výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní bytu a garáže se stala žalobkyně. Žalovanému bylo uloženo byt a garáž vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu. V roce 2013 žalobkyně nabyla předmětný byt do svého výlučného vlastnictví. Žalovanému opakovaně nabídla několik náhradních bytů, na což však nereagoval. „Tržní nájemné“ za předmětný byt činilo za období, za které požaduje žalobkyně úhradu, tedy od května 2015 do dubna 2018 (rozhodné období), „optimálně částku 14 379 Kč měsíčně, minimum bylo stanoveno na částku 13 580 Kč měsíčně, maximum na částku 15 976 Kč měsíčně“. Uzavřel, že jelikož žalobkyně náhradní byt zajistila žalovanému již v roce 2013 a požaduje-li bezdůvodné obohacení za užívání předmětného bytu žalovaným až od května 2015, a to ve výši 10 000 Kč měsíčně (celkem do dubna 2018 částku 360 000 Kč), což je částka výrazně pod dolní hranicí obvyklého nájemného, činí tak ve smyslu § 2991 odst. 1, 2, § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) oprávněně. Stejně je žalovaný povinen zaplatit i náklady vynaložené na služby spojené s užíváním předmětného bytu. 4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil ve výroku II. ohledně částky 360 000 se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 6. 2018 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), a ve zbývající části výroku II., co do částky 66 489,23 Kč „s požadovaným zákonným úrokem z prodlení“, a ve výrocích IV. a V. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). 5. Odvolací soud, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2354/2010, uzavřel, že žalobkyně ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) netvrdila konkrétním způsobem a neoznačila důkazy k prokázání takových tvrzení, že by žalovanému zajistila náhradní byt ve smyslu § 712a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Nemohl jí tak vzniknout „ve svém základu důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu“, neboť vznik bezdůvodného obohacení je vázán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001) (až) na zajištění bytové náhrady. Až od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního důvodu a tento vztah se již neřídí ustanovením § 712a obč. zák. Do té doby mu svědčí právo bydlení a jemu odpovídající povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Jestliže žalobkyně tvrdila, že žalovanému zajistila bytovou náhradu nejpozději ke dni 25. 6. 2013, „a proto požaduje za (rozhodné) období zaplacení žalované částky (360 000 Kč), která odpovídá výši obvyklého nájemného v daném místě a čase“, byl odvolací soud povinen vycházet z těchto skutkových tvrzení; byl „vázán skutkovými tvrzeními, jimiž žalobkyně vymezila žalobní nárok na zaplacení částky 360 000 Kč“. K jejich „změně“ nedošlo, „a to ani po poučení žalobkyně“. 6. Co do částky 66 489,23 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nákladů za platby spojené s užíváním předmětného bytu za rozhodné období, odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně „nepřezkoumatelný z důvodu nedostatku skutkových zjištění relevantních pro jeho správné právní posouzení“. 7. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že žalovanému by mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za užívání bytu až po řádném poskytnutí bytové náhrady z její strany. Žalovaný neměl v rozhodném období „právní titul k bezplatnému užívání bytu“. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či jeho usnesení ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019. Má-li osoba právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, „je povinna za takové užívání bytu v souladu s § 712a ve spojení s § 696 per analogiam obč. zák. platit úhradu ve výši obvyklého nájemného, jinak se bezdůvodně obohatí“. Dále namítá, že i kdyby svůj žalobou uplatněný nárok (právně) kvalifikovala nesprávně, neměla by tato skutečnost mít vliv na jeho opodstatněnost (nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Tvrdí, že v žalobě rozhodné skutečnosti vylíčila tak, že ačkoli je výlučnou vlastnicí předmětného bytu, žalovaný jej v období od května 2015 do dubna 2018 užíval na základě práva bydlení, aniž by jí za to cokoli platil. Tyto skutečnosti byly prokázány provedeným dokazováním, splnila tedy svou povinnost tvrzení (poskytla všechna rozhodná tvrzení) i svou povinnost důkazní a odvolací soud měl povinnost na zjištěný skutkový stav aplikovat přiléhavou právní normu, bez ohledu na její vlastní právní posouzení. Odvolacímu soudu také vytýká, že jí předložená tvrzení hrubě dezinterpretoval tak, že by v nich snad „v