26 Cdo 867/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 867/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2005 Spisová značka:26 Cdo 867/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.867.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 493 předpisu č. 40/1964Sb. § 671 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 696 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 867/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Mgr. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. L. a 2) P. L., zastoupeným advokátem, o určení výše nájmu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 146/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2004, č.j. 19 Co 2400/2003-49, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2003, č.j. 9 C 146/2003-28, zamítl návrh na určení, že plnění nájemného v bytě 1+2 s příslušenstvím v bytovém domě v L. ulici č. 513/16 v Č. činí 77,- Kč za 1m2 podlahové plochy měsíčně od 1. 6. 2003, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. 19 Co 2400/2003-49, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný uzavřel 1. 10. 1983 s právním předchůdcem žalobce dohodu o užívání předmětného bytu, že žalovaní uzavřeli v roce 1984 manželství a že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti, kterou nabyl v dražbě dne 15. 2. 2002. Dovodily, že právo osobního užívání bytu žalovaných se změnilo uzavřením manželství na právo společného užívání bytu manžely, jež se počínaje dnem 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely dle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. (dále též jen „obč. zák.“) a že ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. žalobce vstoupil do právního postavení pronajímatele předmětného bytu. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), a dále dovodily, že nájemné může být podle § 696 odst. 1 obč. zák. jednostranně zvyšováno pouze za předpokladu, že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly vyhláška č. 176/1993 Sb. a výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002, že s ohledem na zrušení těchto zvláštních předpisů a neexistenci jiného zvláštního předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou účastníků (§ 516 obč. zák. ve vztahu k § 493 obč. zák.). Pokud tedy v daném případě nedošlo k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje předpis dovolující jednostranně zvýšit nájemné, nemůže se žalobce jako pronajímatel domáhat nájemného obvyklého podle § 671 obč. zák, neboť citované ustanovení na danou situaci nedopadá, protože zde byla dohoda pronajímatele s nájemcem a k postupnému jednostrannému navyšování nájemného docházelo podle výše uvedených předpisů až do jejich zrušení. Stanovení obvyklého nájemného dle § 671 obč. zák. přichází v úvahu, když například nájemní smlouva neobsahuje dohodu o nájemném. Podle odvolacího soudu neexistují dostatečně silné právní důvody, pro něž by bylo možné ke dni 1. 1. 2002 (kdy pozbyla účinnosti vyhláška č. 176/1993 Sb.) zpochybňovat dosavadní nájemní poměry, na které se vztahovalo regulované nájemné, v otázce výše nájemného, určeného na základě dosavadních předpisů dohodou. Závěrem odvolací soud uvedl, že důkaz navržený žalobcem (rozhodnutí o přidělení bytu z 6. 7. 1983) není přípustný s ohledem na zásadu neúplné apelace obsaženou v § 205a o.s.ř., přičemž účastníci řízení byli řádně poučeni ve smyslu § 119a o.s.ř. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a zásadní právní význam spatřuje v tom, že některé otázky řešené odvolacím soudem dosud v rozhodovací praxi nebyly vyřešeny, jiné byly naopak vyřešeny v rozporu s hmotným právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, považuje dovolatel možnost pronajímatele domáhat se nájemného ve výši obvyklé podle § 671 odst. 1 obč. zák., když byla nálezy Ústavního soudu zrušena cenová regulace nájemného z bytu. V této souvislosti považuje rovněž za zásadní posouzení otázky závaznosti nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., který možnost domáhat se obvyklého nájemného pronajímateli výslovně přiznává „pod ochranou této soudní instituce“. Zásadní právní význam má podle něj také otázka, zda je možné dohodu o užívání bytu považovat na základě § 871 odst. 1 obč. zák. za nájemní smlouvu a zda nájemné placené podle zrušených a protiústavních předpisů lze považovat za nájemné smluvní. Dovolatel považuje za zásadní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že ignoroval právní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb., podle nichž vlastnické právo pronajímatelů, kteří pronajímají byty za tzv. regulované nájemné, je porušováno a snížení ceny za bydlení tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, je popřením účelu a funkcí vlastnictví. Placením nájemného ve výši naposledy stanovené zrušenými předpisy dochází dle mínění dovolatele k porušování ústavních práv, zejména pak práva vlastnického. Soudy tak svým postupem porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu a v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) poskytly ochranu právu porušujícímu vlastnické právo žalobce. Těmito důsledky se soudy obou stupňů ani nezabývaly a v odůvodnění svých rozsudků je zcela pominuly. Soudy obou stupňů dle přesvědčení dovolatele dále v rozporu s hmotným právem posoudily dohodu o užívání bytu uzavřenou mezi právním předchůdcem dovolatele a žalovanými jako právní důvod zakládající nájemní právo žalovaných s tím, že tuto dohodu je třeba považovat za nájemní smlouvu dle současných ustanovení občanského zákoníku a že výše nájemného byla tak stranami stanovena smluvně. V tomto kontextu pak soud neprovedl dovolatelem navržený důkaz rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 6. 7. 1983, přestože právo užívání bytu mohlo být založeno jedině ve spojení s rozhodnutím o přidělení bytu, čímž ovšem vznik užívacího poměru postrádá charakter vzniku smluvního vztahu, neboť byl založen administrativním aktem příslušného orgánu. Navíc ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. stanoví transformaci práva osobního užívání bytu na nájem, nikoli transformaci dohody o užívání bytu na nájemní smlouvu. Dovolatel tedy nezpochybňuje existenci nájemní vztahu, avšak popírá smluvní vznik tohoto vztahu. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů nerozlišily právní důvod vzniku práva osobního užívání a právní důvod vzniku práva nájmu. Právo osobního užívání totiž vzniklo dohodou o užívání bytu ve spojení s rozhodnutím o přidělení bytu, kdežto nájemní právo vzniklo žalovaným ze zákona podle § 871 odst. 1 obč. zák. (jehož soulad s ústavním pořádkem konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl.ÚS 37/93, uveřejněném pod č. 86/1994 Sb.). Stejně tak jako nebyla uzavřena s žalovanými nájemní smlouva, nebylo ani stanovení výše nájemného výsledkem reálného nebo alespoň „hypotetického“ konsensu smluvních stran, ani výsledkem jednostranného zvyšování nájemného žalobcem dle § 696 odst. 1 obč. zák. V době vzniku užívacího poměru k bytu byla úhrada za užívání bytu stanovena podle § 168 odst. 3 obč. zák. v tehdejším znění zvláštním právním předpisem, kterým byla vyhláška č. 60/1964 Sb. Ta stanovila výši úhrady direktivně pevnou sazbou a ve znění pozdějších novel platila až do 15. 1. 1992, kdy byla vyhláškou č. 15/1992 Sb. novelizována tak, že poprvé stanovila nájemné. Později, vydáním vyhlášky č. 176/1993 Sb. (která nahradila vyhlášku č. 60/1964 Sb. a č. 15/1992 Sb.) bylo nájemné koncipováno jako cena maximální, nicméně k dohodě stran ohledně ceny bydlení stejně nedocházelo. Tato vyhláška i posléze vydané výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 nebyly předpisem umožňujícím jednostranné navýšení nájemného ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák. Ústavní soud již v nálezu č. 528/2002 Sb. uvedl, že vyhláška č. 176/1993 Sb., ani na n