26 Cdo 915/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 915/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2025 Spisová značka:26 Cdo 915/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.915.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 34 předpisu č. 128/2000 Sb. § 2 odst. 3 o. z. § 6 o. z. § 8 o. z. § 1158 o. z. § 1192 o. z. § 1194 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 915/2024-502 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce DI, z. s., se sídlem v Brně – Bohunicích, Rolnická 661/7, IČO 22889167, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalovanému statutárnímu městu Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, IČO 00268810, o zaplacení částky 979.743,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 365/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2023, č. j. 21 Co 401/2023-480, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 8 C 365/2019-446, zastavil řízení v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení (jako bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, jejichž je podílovým spoluvlastníkem) částky 638.540,90 Kč „s příslušenstvím“ (výrok I), uložil žalovanému zaplatit 183.190 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu co do částky 158.013 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky IV, V, VI) a o zaplacení soudního poplatku (výrok VII). 2. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 21 Co 401/2023-480, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a VII potvrdil, ve zbývajícím rozsahu ho, vyjma odvoláním nenapadeného výroku I, změnil tak, že žalobu zamítl i v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 183.190 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. 3. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). 4. Odvolací soud založil své závěry o nedůvodnosti žaloby současně na několika na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně. 5. Předně (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že v případě všech sporných pozemků se nejedná o veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále též jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), neboť pozemky bezprostředně, funkčně přiléhají k bytovému domu, prakticky jej ohraničují a tvoří spolu s domem jeden funkční celek. Nachází se na nich pouze zeleň, nebo krátké chodníky sloužící k bezprostřednímu přístupu do domu jeho obyvateli a případné oplocení pozemků by nijak nenarušilo jejich obecné užívání širší veřejností. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 252/2022, a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, uzavřel, že v poměrech projednávané věci se proto o veřejné prostranství výjimečně nejedná. 6. Dále uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť je pouze 0,5 % podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků, které představují ve smyslu § 1158 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), společnou část nemovité věci (jež je ve spoluvlastnictví bytových spoluvlastníků). Vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek bez právního důvodu, je aktivně legitimováno domáhat se pouze společenství vlastníků jednotek, dále též jen „SVJ“ (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019). 7. Rovněž odvolací soud zdůraznil, že i kdyby žalobci svědčila aktivní legitimace, jedná vůči žalovanému i ostatním spoluvlastníkům v tomto sporu nepoctivě, zjevně zneužívá své právo (§ 2 odst. 3, 6 a 8 o. z.), a již proto je na místě žalobu zamítnout. Přihlédl přitom jednak k tomu, že žalobce, jehož spoluvlastnický podíl je zcela minoritní, požaduje po žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení v celé výši, aniž by ostatní podílové spoluvlastníky pozemků o sporu informoval a věděli o něm, jednak k jeho formě a činnosti jako právnické osoby, ke způsobu nabytí jeho spoluvlastnického podílu, tak ke skutečnosti, že ani není vlastníkem žádné jednotky v domě. 8. Shodně se soudem prvního stupně měl také za to, že nebyl-li žalobce do 20. 6. 2019 podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků, nemůže ani s odkazem na § 1127 ve spojení s § 1877 o. z. požadovat za tuto dobu bezdůvodné obohacení. 9. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak vyhovění žalobě), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016, a judikaturu v nich citovanou). 10. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel v dovolání nijak nezpochybnil závěr odvolacího soudu (shodný se závěrem soudu prvního stupně), že mu nenáleží právo domáhat se bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 11. 2016 do 20. 6. 2019, kdy nebyl podílovým spoluvlastníkem sporných pozemků, dovolací soud se proto nemohl zabývat ani přípustností dovolání ohledně této části rozhodnutí, ani správností tohoto závěru. 11. U dalšího období od 20. 6. 2019 do 31. 10. 2022, za které odvolací soud rovněž jeho žalobu zamítl, sice dovolatel zpochybnil jeho závěry ohledně řešení všech tří otázek, na nichž rozhodnutí spočívá, ale i když tvrdí, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zpochybňuje právní posouzení otázky, zda sporné pozemky tvoří veřejné prostranství, a otázku jeho (ne)poctivého úmyslu, prostřednictvím nezpůsobilých dovolacích důvodů. 12. Právní posouzení charakteru sporných pozemků (tedy závěr, že nejsou veřejným prostranstvím), zpochybňuje dovolatel jednak prostřednictvím skutkových námitek – nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále mu vytýká, že řízení zatížil vadou, neboť dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout jen za podmínky stanovené v § 242 odst. 3 o. s. ř. 13. Přesto lze dodat, že Nejvyšší soud se otázkou, kdy je pozemek veřejným prostranstvím, zabýval ve svých rozhodnutích již mnohokrát a dospěl k závěru, že v případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství. Ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srovnej např. usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, v