26 Cdo 968/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 968/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2010 Spisová značka:26 Cdo 968/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.968.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bytová náhrada Dobré mravy Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 4. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.14.2010III.ÚS 1718/10prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 968/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce D. O., proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 14/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 42 Co 527/2008-62, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Novém Jičíně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2008, č. j. 12 C 14/2008-41, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. 3, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, ve druhém podlaží domu čp. 688, č. o. 41 na ulici Dolní Brána v N. J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 42 Co 527/2008-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud – po zopakování důkazu nájemní smlouvou ze dne 29. června 1995 (týkající se předmětného bytu), v níž byl jako pronajímatel označen právní předchůdce žalobce a jako nájemce manžel žalované a kterou za nájemce podepsala žalovaná, a po doplnění dokazování listinou označenou jako seznam nedoplatků – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřeli právní předchůdce žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně dne 29. října 2001 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. listopadu 2001 do 31. října 2002 a že ve vztahu k době nájmu byla nájemní smlouva postupně měněna třinácti dodatky, naposledy dne 29. června 2007, kdy byl nájem sjednán na dobu od 1. července 2007 do 31. prosince 2007. Dále zjistil, že žalovaná v bytě žije od roku 1995, že její manžel dne 20. listopadu 2004 zemřel, že je starobní důchodkyně, že její zdravotní stav je nepříznivý, že v bytě žije se dvěma zletilými syny, že v červnu 2008 nezaplatila žalobci nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu v částce 3.550,- Kč a že tuto částku nezaplatila ani v období od července 2008 do října 2008. Na tomto skutkovém základě oba soudy shodně dovodily, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil k 31. prosinci 2007 uplynutím sjednané doby nájmu, že žalovaná byt nadále užívá bez právního důvodu a je proto na místě, aby ho vyklidila (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Poté odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007 – rovněž dovodil, že vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně vázat – za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. – na bytovou náhradu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dále dovodil, že v posuzovaném případě nelze žalované bytovou náhradu přisoudit proto, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou a že od června 2008 má dluh na nájemném z bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. V dovolání – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005 – především namítla, že ve věcech sp. zn. 18 C 258/98 a 50 E 182/2001 Okresního soudu v Novém Jičíně muselo být soudu známo, že žalovaní (tudíž i žalovaná v projednávané věci) potřebují – z důvodů v dovolání specifikovaných – právní pomoc, na jejíž zajištění nemají finanční prostředky, a přes to je nepoučil podle § 30 o. s. ř. o možnosti ustanovit zástupce k ochraně jejich zájmů. Dále uvedla, že v kupní smlouvě uzavřené mezi městem Nový Jičín jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím byla kupní cena ve výši 1.550.000,- Kč sjednána dohodou smluvních stran, že s ohledem na tuto nízkou kupní cenu se dá předpokládat, že žalobce v ní měl zohledněno i obsazení některých bytů v domě nájemci a tudíž i to, že v případě jejich vyklizení jim bude zajišťovat bytovou náhradu. Protože dovolatelka vzhledem k jejím poměrům není schopna si bytovou náhradu sama zajistit, mělo být její vyklizení i z tohoto důvodu vázáno na bytovou náhradu; ostatně uzavírání nájemních smluv na dobu určitou lze kvalifikovat jako obcházení zákona, neboť kdyby u žalované šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, pak v případě výpovědi z nájmu bytu by byla povinna „uvolnit byt po zajištění náhradního bytu“. Na bytovou náhradu má nakonec právo i podle § 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., bydlí-li v bytě od roku 1995 a s ohledem na špatnou sociální situaci není schopna zajistit si vlastní bydlení. Vyklizení bytu se tudíž dovolatelka nebrání za předpokladu, že „žalobce jí zajistí náhradní byt“, „podmíněné vyklizení … není na úkor práv vlastníka domu, který zde nemusí uspokojovat své potřeby bydlení, vlastník bude omezen pouze po dobu než bude žalované zajištěn náhradní byt“. V dovolání dále vysvětlila příčinu neplacení nájemného z bytu po rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedla, že před odvolacím jednáním nestihla dluh na nájemném doplatit, a namítla, že žalobce jí nepředložil vyúčtování služeb za léta 2007 a 2008 a že odmítl řešit problémy s odpady v domě, což si museli nájemci bytů vyřešit na vlastní náklady. V této souvislosti poukázala na diskriminaci romských rodin v oblasti bydlení, uvedla, že tyto rodiny nejsou schopny vzhledem k sociální situaci zajistit si vlastní bydlení, a namítla, že město Nový Jičín prodalo domy s nájemními byty za nízké ceny, aniž předem dořešilo potřeby svých sociálně slabých občanů. Poukázala rovněž na povinnosti, které má město při uspokojování potřeb svých občanů podle zákona č. 128/2000 Sb., na právo bydlení upravené v čl. 31 Evropské sociální charty a na práva upravená Evropskou úmluvou o lidských právech; namítla, že pod rouškou ochrany práv vlastníka „dochází ke zneužití práva a vyklizení sociálně slabých občanů na ulici, přičemž v dané lokalitě jedná se výlučně o rodiny romské“. S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že byť odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby měnil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ve skuteč