27 Cdo 1547/2019 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1547/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 3. 2021 Spisová značka:27 Cdo 1547/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.1547.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Odměna Kolektivní správa autorských práv Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 121/2000Sb. ve znění do 19.04.2017 § 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000Sb. § 74, 78 a 82 předpisu č. 121/2000Sb. § 100a předpisu č. 121/2000Sb. ve znění do 19.04.2017 § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1547/2019-556 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně Luhačovice, a. s., se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 46347828, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení 697.806,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 EC 239/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 22/2018-494, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 22/2018-494, se ve druhém výroku, v části, jíž odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 190.329,30 Kč s příslušenstvím, ve třetím výroku a ve čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 31. 8. 2012 se žalobce po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 4. 11. 2014 domáhá zaplacení 697.806,55 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 9. 2010 do 31. 10. 2011 prostřednictvím 544 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) a v období od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2011 prostřednictvím 602 televizorů (po rozšíření žaloby na jednání soudu konaném dne 12. 9. 2017 žalobce tvrdí 623 televizorů za období od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2011) zpřístupňovala umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle § 40 odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany. [2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 EC 239/2012-402, uložil žalované zaplatit žalobci 177.284,75 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 520.521,80 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). [3] Učinil tak poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 23 EC 239/2012-131 (dále též jen „mezitímní rozsudek“), rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán (výrok I.), s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). [4] K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 4 Co 10/2016-169, mezitímní rozsudek potvrdil. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5072/2016-233, odmítl. Ústavní stížnost podanou žalovanou proti shora citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2451/17. [5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce je kolektivním správcem práv podle § 97 autorského zákona zastupujícím výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů. 2) Žalovaná poskytovala lázeňskou péči a provozovala v rámci své činnosti ubytovací služby pro své klienty, s výjimkou hotelu Alexandria, jenž sloužil výlučně k poskytování ubytovacích služeb. 3) V období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2011 žalovaná provozovala televizní vysílání prostřednictvím 544 televizorů a v období od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2011 prostřednictvím 623 televizorů umístěných na pokojích jejích ubytovacích zařízení. 4) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení v roce 2010 činila 70 % a v roce 2011 činila 62 %. 5) Podle zápisu z jednání Asociace hotelů a restaurací ČR z. s., kolektivních správců a Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2008, podle zápisu z navazujícího jednání kolektivních správců a Ministerstva kultury k dosažení dohody o podílech na odměnách vybíraných při výkonu práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání za přístroje umístěné na „hotelových“ pokojích ze dne 28. 8. 2008, podle zápisu z jednání s kolektivními správci ze dne 7. 3. 2011 a podle sdělení Ministerstva kultury ze dne 25. 1. 2016 neexistuje finální dohoda kolektivních správců a Ministerstva kultury o výši podílů pro rozdělování odměn s ohledem na „zákonný strop“ uvedený v § 23 autorského zákona. Ministerstvo kultury ani ohledně způsobu rozúčtování odměn nevydalo stanovisko. 6) Podle sazebníků žalobce platných pro roky 2010 a 2011 spadalo užití zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních do typu „veřejné produkce A“. Výše odměny vycházela z velikosti obce, ve které se daná provozovna nacházela, a dále podle tabulky č. 2 sazebníků závisela na počtu reproduktorů, délce uhlopříčky zvukově obrazového zařízení, typu projekce či existenci doplňkového zařízení. Podle sazebníku žalobce pro rok 2012 spadalo užití zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních do typu „veřejné produkce M“. Výše odměny bez DPH byla stanovena měsíčně za televizor částkou 37,41 Kč, respektive 33,41 Kč pro žalobce a 4 Kč pro Ochrannou asociaci zvukařů - autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“). 7) Podle „položky U“ sazebníku vydaného kolektivním správcem OSA – Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen „OSA“), činila sazba autorské odměny bez DPH za užití děl na pokojích ubytovacích, lázeňských a podobných zařízení pro rok 2010 měsíčně částku 33,41 Kč za televizor, pro rok 2011 částku za televizor 40,09 Kč v základní sazbě a částku 26,73 Kč ve snížené sazbě a pro rok 2012 částku za televizor 46,11 Kč v základní sazbě a částku 30,74 Kč ve snížené sazbě. 8) Sazby autorských odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy, a to včetně Německa, na něž žalovaná poukazovala. 9) Žalobce plnou mocí ze dne 4. 11. 2011 pověřil kolektivního správce OSA k zastupování při výkonu kolektivní správy, konkrétně k uzavření hromadné licenční smlouvy s žalovanou pro rok 2010. Podle návrhu licenční smlouvy ze dne 14. 11. 2011 kolektivní správce OSA o uzavření smlouvy s žalovanou jednal. 10) Kolektivní správce OSA, který zastupoval rovněž DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z. s. (dále též jen „DILIA“), a Ochrannou organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), poskytl žalované licenci k provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení pro období od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2010. V rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 227/2013, uzavřel kolektivní správce OSA s žalovanou smír ohledně „nároků“ toliko výše uvedených kolektivních správců (nikoliv tedy žalobce), a to za rok 2010. 11) Žalovaná žalobci na nárok uplatněný žalobou uhradila 9.416,45 Kč. 12) Dopisem ze dne 31. 10. 2011 žalovaná požádala žalobce o ustanovení společného zástupce kolektivních správců k uzavření jediné licenční smlouvy a na tuto žádost žalovaná opakovaně odkázala ve svých dalších dopisech. 13) V dopise ze dne 28. 2. 2012 požádal žalobce o umožnění kontroly počtu přístrojů v zařízeních žalované a následně dopisem ze dne 13. 3. 2012 žalovaná informovala žalobce, že tuto kontrolu umožní. 14) Podle korespondence mezi žalobcem a žalovanou probíhala mezi účastníky rozsáhlá a intenzivní