27 Cdo 2292/2022 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2292/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2023 Spisová značka:27 Cdo 2292/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2292.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Družstevní podíl [ Družstvo ] Bytové družstvo [ Družstvo ] Dobrá víra Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 o. s. ř. § 243e odst. 2 o. s. ř. § 40a obč. zák. § 44a odst. 1 předpisu č. 120/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2292/2022-167 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, proti žalovanému M. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, o zaplacení 1.630.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 346/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 11 Co 410/2021-143, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 11 Co 410/2021-143, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2021, č. j. 40 C 346/2018-109, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému ji projednat a rozhodnout. Odůvodnění: [1] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 40 C 346/2018-109, uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.630.000 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2020, č. j. 40 C 346/2018-43, k odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 110/2020-75, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2010, č. j. 35 Nc 13275/2009-23, byla nařízena exekuce na majetek povinné H. F. 2) Dne 22. 4. 2010 uzavřeli H. F. jako převodkyně a žalovaný jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu XY, družstvu, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen „první dohoda“ a „bytové družstvo“). 3) Dne 30. 8. 2010 uzavřeli žalovaný jako převodce a žalobce jako nabyvatel dohodu o převodu týchž členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále též jen „druhá dohoda“). Žalobce na základě této dohody zaplatil žalovanému na úhradu ceny za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu částku 1.630.000 Kč. 4) Dne 13. 7. 2011 byl žalovanému doručen exekuční příkaz ze dne 3. 1. 2011, č. j. 014 EX 7097/09-22, k provedení exekuce postižením členských práv a povinností H. F. jako členky v bytovém družstvu, čímž došlo k dovolání se relativní neplatnosti první dohody ve smyslu § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. 5) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, č. j. 80 Cm 98/2012-148, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 80 Cm 98/2012-166, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 146/2016-203, bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce není členem bytového družstva, neboť první dohoda je podle § 44a exekučního řádu relativně neplatná, následkem čehož je neplatná i druhá dohoda. Soudy jednaly jako s účastníky řízení pouze s bytovým družstvem (jež bylo navrhovatelem) a se žalobcem. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že řádné dovolání se neplatnosti první dohody způsobilo, že se žalovaný nikdy nestal „vlastníkem“ členských práv a povinností v bytovém družstvu. V souladu s „principem nemo plus iuris“ pak členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nemohl převést na žalobce, což způsobilo neplatnost druhé dohody. Žalobce přitom členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nemohl nabýt ani postupem podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť toto ustanovení nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu na nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu použít. Nedošlo ani k vydržení členských práv a povinností v bytovém družstvu žalobcem. Žalovanému tudíž přijetím částky 1.630.000 Kč vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci podle § 457 obč. zák. vrátit. [5] Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Odvolací soud se neztotožnil s argumentací odvolatele, který (mimo jiné) poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014, neboť se podle něj tato judikatura „ve všech případech vztahuje na vlastnictví nemovitostí (event. spoluvlastnictví nemovitosti či nemovitostí v SJM)“, přičemž „členský podíl (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) naproti tomu není věcí v právním smyslu (tím méně věcí nemovitou)“. [7] Proto odvolací soud dospěl, stejně jako soud prvního stupně, k závěru, podle něhož je druhá dohoda neplatná. [8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to právních důsledků námitky relativní neplatnosti první dohody učiněné až po uzavření druhé dohody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [9] Dovolatel, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, má za to, že uplatnění námitky relativní neplatnosti první dohody až poté, co došlo k uzavření druhé dohody, nemůže mít vliv na platnost druhé dohody. Žalobce proto toliko na základě neplatnosti první dohody nemohl pozbýt svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a dovolateli nevzniklo bezdůvodné obohacení. [10] Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jím citovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá, maje za to, že „jde především obecně o otázku nabytí práva od osoby, jejíž nabývací titul byl v době převodu na dalšího nabyvatele bezvadný, a teprve následně (po dalším převodu) vůči němu byla vznesena námitka relativní neplatnosti“. Současně namítá, že se soudy s jeho argumentací nijak nevypořádaly a nevysvětlily, proč by se principy, na kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stojí, neměly vztahovat také k nabývání členských práv a povinností v bytovém družstvu. [11] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. [12] Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalovaného za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. [13] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [14] Z té se podává, že: 1) Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu – okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. 2) I když důsledkem (po právu) dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly