27 Cdo 2309/2020 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2309/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2020 Spisová značka:27 Cdo 2309/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2309.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Licenční smlouva (o. z.) Veřejný příslib Promlčení Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 o. s. ř. § 243a odst. 1 o. s. ř. § 619 odst. 2 o. z. § 2884 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 2. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 404/21 III.ÚS 415/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2309/2020-239 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované STUDENT AGENCY k. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, PSČ 602 00, o zaplacení 24.515.883 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 99/2018, o dovoláních žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, se v prvním výroku co do částky 14.859.022 Kč s příslušenstvím a v druhém výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, ve výroku II. co do částky 14.859.022 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá. III. Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: [1] Žalobou ze dne 20. 11. 2018 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 24.515.883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití předmětů ochrany (zpřístupňování rozhlasového a televizního vysílání v autobusech bez licenčního oprávnění) za období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018. [2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.828.508 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 19.687.375 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že: 1) Z výzvy k uzavření licenčních smluv za roky 2015-2017 z 21. 9. 2017, z upomínky z 20. 10. 2017, z výzvy k řešení vztahu mezi stranami z 24. 4. 2018, předžalobní výzvy z 18. 9. 2018, a další komunikace mezi účastníky vyplývá, že účastníci spolu ještě před podáním žaloby a dále v průběhu řízení jednali ohledně povinnosti uzavřít licenční smlouvu. 2) Dne 21. 12. 2017 žalobce na svých internetových stránkách zveřejnil „Zásadní sdělení pro provozovatele veřejných produkcí“ (dále jen „prohlášení“), ve kterém informuje uživatele předmětů ochrany, že kolektivní správci „OSA, INTERGRAM, DILIA, OOA-S a OAZA“ vytvořili jedno kontaktní místo, na kterém bude možné od 1. 1. 2018 uzavřít se všemi kolektivními správci dohromady jedinou licenční smlouvu. Žalobce dále v prohlášení uvedl, že „jako vstřícný krok k podpoře nového projektu“ v případě, že měl uživatel předmětů ochrany do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s kolektivním správcem „OSA nebo INTERGRAM“ (zastupujícími i zbývající kolektivní správce), nebudou se kolektivní správci domáhat zpětně svých nároků. 3) Podle licenčních smluv ze 4. 3. 2013 a 4. 9. 2018 (a výpisů z účtu žalované a daňových dokladů) uzavřených mezi kolektivním správcem OSA - Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále jen „OSA“), a žalovanou „měla žalovaná po celé žalované období na provoz autobusů uzavřenou licenční smlouvu s OSA a řádně mu platila stanovené odměny“. [4] Na takto ustaveném skutkovém základu soud mimo jiné uzavřel, že prohlášení naplňuje znaky veřejného příslibu ve smyslu § 2884 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), „který žalovaná platně splnila a nyní má legitimní očekávání uvedené odměny“ spočívající v plnění závazku žalobce nedomáhat se zpětně svých nároků vůči žalované. Soud tak dospěl k závěru, že za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 nelze žalobě z důvodu veřejného příslibu žalobce vyhovět, a v tomto rozsahu žalobu zamítl. [5] K odvolání žalobce proti výroku II. a žalované proti výroku I. a III. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že prohlášení lze kvalifikovat jako veřejný příslib a podmínku, na jejíž splnění bylo poskytnutí odměny v projednávané věci vázáno (tj. aby uživatel měl do 31. 12. 2017 uzavřenu licenční smlouvu s „OSA nebo INTERGRAM“), žalovaná splnila, když měla do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA. [7] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání. I. K dovolání žalované. [8] Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [9] Dovolatelka v dovolání napadá postup odvolacího soudu, kterým odvolací soud (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) určil výši obvyklé autorské odměny v projednávané věci pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, když shledal, že sazebník žalobce za rok 2018 nelze na provoz autobusů použít. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud určil výši obvyklé odměny v rozporu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, neboť jejich závěry byly učiněny v poměrech kolektivního správce OSA, a nelze je tak aplikovat v poměrech jiného kolektivního správce – žalobce. Současně takto zjištěná obvyklá odměna neodpovídá obvyklé licenční odměně žalobce (ve smyslu rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015), což podle dovolatelky vyplývá z licenčních smluv, uzavřených s obdobnými uživateli. [10] Za situace, kdy sazebník žalobce nelze aplikovat na provoz autobusů a kdy autorské odměny v licenčních smlouvách uzavřených mezi žalobcem a obdobnými uživateli, jako je dovolatelka, se odvozují ze stejného mechanismu výpočtu (vycházejícího z počtu obyvatel obce, ve kterém sídlí „kamenná“ provozovna uživatele) podle sazebníku žalobce, má Nejvyšší soud postup odvolacího soudu, který určil výši obvyklé autorské odměny pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, za přiměřený. Aplikace sazebníku OSA v projednávané věci naplňuje podmínky obvyklosti ve smyslu rozsudku, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, (k bližšímu vymezení pojmu obvyklosti srov. zejména rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). [11] Tento závěr podporuje také skutečnost, že žalobce ve svém sazebníku pro rok 2019 (příloha č. 16 v přílohové obálce spisu) již přistoupil ke stejnému mechanismu výpočtu autorské odměny na provoz dopravních prostředků, jaký použil kolektivní správce OSA v sazebníku, za jehož pomoci odvolací soud určil výši obvyklé odměny v projednávané věci. [12] Ve světle výše řečeného tak přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada (obsažená v doplnění dovolání), kterou dovolatelka brojí proti aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. odvolacím soudem, když použití sazebníku OSA v poměrech projednávané věci (opřené o § 136 o. s. ř.) odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. [13] Otázka dovolatelky, zda „lze analogicky k rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, použít k určení obvyklé licenční odměny kolektivního správce v zásadě sazebník tohoto správce“, nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jes