27 Cdo 3448/2019 — Nejvyšší soud

27 Cdo 3448/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2021 Spisová značka:27 Cdo 3448/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3448.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Ručení Společnost s ručením omezeným Jednatel Dotčené předpisy:§ 194 odst. 5, 6 obch. zák. § 135 odst. 2 obch. zák. § 306 odst. 2 obch. zák. § 408 obch. zák. § 112 obč. zák. § 310 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 4. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 997/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 3448/2019-359 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Hejdou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, proti žalovanému 1) J. T., narozenému XY, bytem XY, a žalovanému 2) D. L., narozenému XY, bytem XY, společně zastoupeným JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o zaplacení 1.143.146,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 18/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 53 Co 380/2018-329, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.668,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce. Odůvodnění: [1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 8. 2018, č. j. 31 C 18/2015-262, zamítl žalobu o zaplacení 1.143.146,80 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [2] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá dvě otázky, a to 1) zda mohlo dojít k promlčení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi i přesto, že věřitel bezvýsledně uplatnil veškeré dostupné právní prostředky (nalézací a exekuční) a exekuce byla zastavena pro nedostatek majetku dlužníka, a 2) zda promlčení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi může být s ohledem na povahu institutu zákonného ručení podle § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále též jen „obch. zák.“), a s ohledem na řádné uplatnění, přisouzení a výkon nároku žalobce v promlčecí době, relevantní v řízení mezi věřitelem a ručitelem podle § 194 odst. 6 obch. zák. [5] První otázku odvolací soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že: 1/ Platí-li, že se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (§ 387 odst. 1 obch. zák.) a že – jak určuje ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku (tj. včetně ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemůžou být žádné pochybnosti o tom, že marným uplynutím desetileté lhůty se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčí. 2/ Závěr, podle něhož na běh desetileté promlčecí lhůty podle § 408 odst. 1 věty první obch. zák. nemá vliv právní úkon, který věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní a který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, je zřejmý i z věty druhé označeného ustanovení. Nemělo-li by totiž uplynutí desetileté doby za následek promlčení pohledávky (již u soudu nebo v rozhodčím řízení uplatněné), potom by zákaz uplatnit námitku promlčení postrádal jakýkoli smysl. 3/ Účelem právní úpravy obsažené v § 408 odst. 1 větě druhé obch. zák. je eliminovat nepříznivý důsledek – promlčení pohledávky v důsledku uplynutí desetileté promlčecí doby, k němuž došlo jen z důvodu délky soudního či rozhodčího řízení, byť samotný právní úkon směřující k uspokojení nebo určení práva učinil věřitel včas. 4/ Ještě jinak řečeno, ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. se vztahuje i na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení. Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené doby stanovený v § 408 odst. 1 větě druhé obch. zák. nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení), nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Jestliže bylo právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, nebo po jejím uplynutí a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se – jak vyplývá z ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. – k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) ani v případě, že uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě před zahájením tohoto řízení. Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 21/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013. [6] Dostala-li se V. o. s. (dále jen „společnost“) jako dlužník do prodlení dne 1. 1. 2007, je závěr odvolacího soudu, podle kterého dne 1. 1. 2017 došlo k promlčení nároku (jistiny a jejího příslušenství – úroků z prodlení a nákladů soudního řízení), přiznaného pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 4 Cm 177/2009-57, zcela v souladu s výše citovanými rozhodnutími dovolacího soudu. [7] Taktéž druhou otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž (mimo jiné) plyne, že: 1/ Ručení členů představenstva akciové společnosti, resp. jednatelů společnosti s ručením omezeným, podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., je zákonným ručením, pro které platí přiměřeně ustanovení § 305 až 311 obch. zák. Srov. § 312 obch. zák. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 51/2019. 2/ Závazek ručitele, byť k jeho splnění dochází cestou uspokojení ručením zajištěné pohledávky, tedy splněním dlužníkova závazku, je závazkem odlišným od závazku dlužníka (srov. zcela zřejmou reflexi této skutečnosti v § 310 a též v § 311 obch. zák.). Závazkový vztah mezi ručitelem a věřitelem se od závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem liší nejen osobou nositele závazku (neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od dlužníka), nýbrž též obsahem; zatímco dlužník je povinen splnit věřiteli svůj závazek, ručitel je povinen splnit dlužníkův závazek, jestliže jej nesplní dlužník. 3/ Právní vztah z ručení je jako zajišťovací právní vztah svou povahou vztahem akcesorickým, zásadně spjatým svou existencí s hlavním (obligačním) závazkem (srov. výjimku stanovenou v § 311 odst. 2 obch. zák.), a zároveň je vztahem subsidiárním, neboť ručitel není zavázán plnit věřiteli vedle dlužníka, ale až tehdy, nesplnil-li dlužník. 4/ Z akcesorické povahy ručitelského závazku (z jeho vazby na závazek dlužníkův) pak především vyplývá, že ručitel může vůči věřiteli použít nejen námitky, které se týkají přímo jeho osoby, to jest např. namítnout promlčení práva věřitele na splnění ručitelského závazku, a může započíst svou vlastní vzájemnou pohledávku vůči věřiteli (srov. § 306 odst. 2 věty druhou obch. zák), nýbrž může též – jak výslovně připouští § 306 odst. 2 věty první obch. zák. – uplatnit vůči věřiteli všechny námitky,