27 Cdo 3753/2018 — Nejvyšší soud

27 Cdo 3753/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2020 Spisová značka:27 Cdo 3753/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3753.2018.4 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Bezdůvodné obohacení Akcie Dotčené předpisy:§ 351 obch. zák. § 458 odst. 1 obč. zák. § 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 3753/2018-1025 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalované S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, o vydání zaknihovaných akcií, in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 25. 11. 2004 ve znění změny žaloby připuštěné soudem se žalobkyně na žalované domáhá vydání 44.952 kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitentky T., o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále též jen „akcie“), in eventum zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím. [2] Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o koupi cenných papírů uzavřenou mezi účastnicemi dne 5. 5. 1997 (dále též jen „smlouva“) prodala žalované akcie za kupní cenu v celkové výši 1.753.128 Kč splatnou do 30. 6. 1997. Jelikož žalovaná kupní cenu řádně a včas nezaplatila, žalobkyně od smlouvy dne 28. 11. 2000 odstoupila a vyzvala žalovanou, aby jí akcie převedla zpět na její účet. Žalovaná tuto výzvu nesplnila. Dne 13. 1. 2010 pozbyla žalovaná právo nakládat s akciemi, neboť společnost V. U. (dále též jen „V. U.“) se v řízení vedeném proti žalované u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005 domohla na základě pravomocného rozsudku vydání akcií (odepsání akcií z majetkového účtu žalované). Protože žalovaná od 13. 1. 2010 nemá na svém majetkovém účtu akcie registrovány, žádá po ní žalobkyně peněžitou náhradu za akcie ve výši 27.195.960 Kč odpovídající ceně 605 Kč za akcii (tento kurz měly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s. ke dni 13. 1. 2010). [3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). [4] Podle soudu prvního stupně z výpovědí Š., S., K., J. a M. nelze dovodit, že na předvánočním večírku uskutečněném dne 28. 11. 2000 došlo k podpisu listiny s odstoupením od smlouvy Š. Ani výpovědi následně slyšených svědků I. Š., J., K., V. a Š. ml. nepotvrdily doručení odstoupení od smlouvy žalované. Soud prvního stupně proto žalobu pro neunesení důkazního břemene k tvrzení o odstoupení od smlouvy „jako základního předpokladu oprávněnosti žalobkyní uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění“ zamítl. [5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912, rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44.952 kusů akcií, potvrdil (první výrok) a v ostatním napadený rozsudek prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). [6] Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl výpověďmi výše uvedených osob (aniž by důkazy jejich výslechem zopakoval) za prokázané, že „na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou Š. a tím také žalované“. V souladu s § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), tudíž, podle odvolacího soudu, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění přijaté na základě smlouvy, a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Jelikož žalovaná akcie nemá a nedisponuje ani jinými akciemi stejné emise, dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož „reálné vrácení“ akcií nepřichází v úvahu, a žalobkyně proto má právo na „náhradu“. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší této „náhrady“, maje přitom za to, že „datum 13. 1. 2010 jako rozhodný okamžik jen proto, že toho dne akcie dosáhly zmíněné ceny, akceptovatelné není“. [7] Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 1154/2017-936, rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud nesprávně vyložil § 213 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval. [8] V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně, „nakolik jím byl zamítnut eventuální návrh“, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 27.195.960 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok). [9] Odvolací soud měl po zopakování výslechu svědků K., J. a M. za prokázané, že na „večírku bylo předáno nejen odstoupení od smlouvy se společností V. U., ale také ohledně akcií stejné emise mezi účastníky tohoto řízení“. Vyšel přitom i z řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005, v němž soudy všech stupňů uvedly, že odstoupení od smlouvy uzavřené mezi V. U. a žalovanou, jejímž předmětem byl rovněž převod zaknihovaných akcií emitentky T., bylo předáno jednateli žalované na stejném večírku dne 28. 11. 2000. Podle odvolacího soudu přitom šlo „o paralelní obchody, kde vystupovaly stejné osoby jako zástupci všech zúčastněných společností“. [10] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož za situace, kdy již nemohou být žalobkyni akcie vydány, třebaže byly z účtu žalované odepsány proti její vůli, má žalobkyně právo, aby jí ztráty způsobené nedostupností akcií byly nahrazeny. Žalovaná zadržovala akcie na svém účtu neoprávněně, a proto jdou k její tíži veškerá nebezpečí, která akciím hrozila, bez ohledu na to, zda je žalovaná mohla ovlivnit či jim čelit. Odvolací soud tak uzavřel, že jelikož primárnímu petitu na vydání akcií nelze již vyhovět, přichází v úvahu jen návrh eventuální, tedy „peněžité odškodnění“. [11] Podle odvolacího soudu je dána odpovědnost žalované jak za skutečnou škodu, tak i za ušlý zisk podle § 373 a násl. obch. zák., neboť „nelze vycházet pouze z kurzu akcií, které akcie měly v době, kdy měly být s ohledem na odstoupení vráceny, ale je nutno zohlednit i skutečnost, že v tomto případě cena těchto akcií s časem rostla, i když nikoliv lineárně, nicméně v setrvalém trendu … Potom žalující straně nepochybně nejen vznikla přímá škoda, nýbrž také ušel prospěch ze zhodnocování akcií“. [12] Odvolací soud „pro kvantifikaci ztráty“ vyšel z kurzu 605 Kč za akcii ke dni 13. 1. 2010, tedy ke dni, kdy byly akcie odepsány z účtu žalované. Dovodil přitom, že „není nutné přesně odlišovat, ke kterému okamžiku, a tedy při jakém kurzu, vznikla škoda skutečná, protože s ohledem na vývoj kurzu těchto akcií, který při jejich odepsání z účtu žalované významně převyšoval kurz ještě z roku 2004, kdy se o vrácení akcií již nepochybně jednalo, nutně kurz 605 Kč za akcii výši kurzu odpovídajícího skutečné škodě nezbytně zahrnuje“. [13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky odvolací soud vyřešil nesprávně, a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit odlišně“. [14] Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že bez předchozích upozornění provedl právní „předkvalifikaci“ nároku bez možnosti uplatnění řádné procesní obrany žalované. Tím vyložil § 211 o. s. ř. v návaznosti na § 6 o. s. ř. a § 118a odst. 1 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV.