27 Cdo 3865/2017 — Nejvyšší soud

27 Cdo 3865/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2019 Spisová značka:27 Cdo 3865/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3865.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 3865/2017-491 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky L. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, PSČ 120 00, za účasti 1) J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, a 2) D., stavebního bytového družstva, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Trojákovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, U Tržiště 814/15, PSČ 690 02, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 91/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 200/2016-433, takto: Usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 200/2016-433, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Návrhem na zahájení řízení ze dne 17. 3. 2010 se navrhovatelka domáhá určení, že je členkou D., stavebního bytového družstva (dále též jen „družstvo“), s výlučným právem nájmu k družstevnímu bytu č. 5 o velikosti 1+1 v XY (dále též jen „družstevní byt“). Navrhovatelka v návrhu tvrdí, že za trvání manželství s M. V. (uzavřeného dne 1. 2. 1972) jim vzniklo právo na přidělení družstevního bytu, čímž vzniklo oběma také právo společného užívání tohoto družstevního bytu a společné členství manželů v družstvu. Oba manželé v družstevním bytě žili a vedli zde společnou domácnost. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 2. 1981, sp. zn. 6 C 78/81, který nabyl právní moci 14. 3. 1981 (dále jen „rozvodový rozsudek“). Dne 7. 3. 1998 bývalý manžel navrhovatelky M. V. zemřel. Protože bývalí manželé po rozvodu manželství neuzavřeli dohodu o členství v družstvu a o výlučném užívání družstevního bytu, ani mezi sebou nevypořádali bezpodílové spoluvlastnictví manželů, má navrhovatelka za to, že se smrtí M. V. stala výlučnou členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu. Usnesením ze dne 26. 8. 2008, č. j. D 397/98-129, ND 83/98, které nabylo právní moci 27. 9. 2008, Okresní soud v Břeclavi schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zemřelém M. V. tak, že závětní dědička J. K. nabyla členská práva a povinnosti v družstvu, včetně užívacího práva k družstevnímu bytu. Navrhovatelka se dědického řízení neúčastnila. J. K. nemohla podle názoru navrhovatelky nabýt žádná práva k družstevnímu bytu, neboť tato práva ze zákona nabyla navrhovatelka. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Cm 91/2010-396, určil, že navrhovatelka je členkou družstva s výlučným právem nájmu k družstevnímu bytu (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., a IV.) a o tom, že usnesení je vykonatelné okamžikem doručení dle ustanovení § 171 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [výrok V.]. Při řešení (mezi navrhovatelkou J. K.) sporné otázky, zda v době vzniku práva na přidělení družstevního bytu spolu navrhovatelka a M. V. trvale žili, soud prvního stupně vycházel z dohody o výměně družstevního bytu z 21. 9. 1978 a z dohody o užívání družstevního bytu z 2. 10. 1978, které podepsali oba manželé V. jako společní členové bytového družstva, z účtenky z 11. 10. 1978 (z níž je patrné, že navrhovatelka zaplatila základní členský vklad), z potvrzení družstva z 23. 6. 1998 a z výpovědí svědků V. M., E. M., J. N., J. N., L. S., A. D., V. K. aj. S.. Tito svědkové si podle soudu „něco podstatného s odstupem času pamatovali, oproti jiným osobám, které si již nic nepamatovaly, tak, že z jejich svědeckých výpovědí vyplývá, že manželé L. a M. V. se společně do družstevního bytu nastěhovali a společně žili v jednom bytě v XY, než se rozvedli“. Soud naopak nepřisvědčil námitce J. K., odkazující na odůvodnění rozvodového rozsudku, ve kterém je uvedeno, že spolu manželé V. v době získání družstevního bytu již nežili, neboť z obsahu odůvodnění rozvodového rozsudku zjistil, že toto rozhodnutí bylo vydáno na základě shodných tvrzení manželů, přičemž rozvodový soud nijak nezjišťoval skutečný stav věci, spokojil se pouze s tzv. formální pravdou a nezjišťoval tzv. materiální pravdu. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelka se svým bývalým manželem M. V. byli od počátku společnými členy družstva a společnými „nájemci“ družstevního bytu. Po smrti M. V. navrhovatelka zůstala v souladu s § 707 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu. Členský podíl v družstvu proto neměl být zařazen do dědictví po M. V., ale měl být „finančně vypořádán jako majetkový nárok“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl (výrok první), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až šestý výrok). Jde přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 5 Cmo 398/2013-230, odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013, č. j. 1 Cm 91/2010-196, a věc mu vrátil k dalšímu řízení a usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 5 Cmo 348/2014-296, odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2014, č. j. 1 Cm 91/2010-265, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 12. 2014, č. j. 1 Cm 91/2010-289, a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, přisvědčil námitce J. K. a dospěl k závěru, že výpovědi svědků (aniž jejich výslechy zopakoval) „nebyly jednotné, protože dle verze některých svědků měli spolu manželé V. bydlet v bytě delší dobu, než jej vůbec užívali, nebo spolu bezproblémově žít v době, kdy již byli rozvedeni“. Poukázal na „zjištění učiněná z výpovědi svědkyně A. D., která tvrdila, že poté, co někdy v letech 1977-78 sehnali V. vlastní byt v XY, ho užívali společně 5-6 let. To však odporuje tvrzení samotné navrhovatelky, která sama ve své účastnické výpovědi uvedla, že s bývalým manželem se nastěhovala do družstevního bytu v roce 1978 a asi po 1-2 letech z bytu odešla pro dlouhodobé závažné neshody s bývalým manželem. Nesrovnalosti se objevují též ve výpovědi svědkyně V. K., která uvedla, že po tzv. ‚kolaudaci‘ se s manželi V. v předmětném bytě navštěvovali ještě tak 3-4 roky“. I kdyby odvolací soud vycházel ze závěru soudu prvního stupně, podle něhož jím uvedení svědci „potvrdili, a tudíž bylo zjištěno, že navrhovatelka se spolu s bývalým manželem M. V. do družstevního bytu skutečně nastěhovala a v tomto bytě žila, neznamená to ještě, že se jednalo o společné trvalé soužití manželů ve smyslu § 175 odst. 3 obč. zák. V tomto směru J. K. v odvolání správně uvedla, že pojem ‚trvalé soužití manželů‘ není naplněn pouze přestěhováním se a bydlením ve společném bytě“. Odvolací soud považoval skutečnosti uvedené v rozvodovém rozsudku (tj. že v době získání družstevního bytu žili manželé vedle sebe prakticky jako cizí lidé a do družstevního bytu se nastěhoval pouze M. V.) „za zjištěné a prokázané. Výpověďmi svědků tyto skutečnosti vyvráceny nebyly, když jednak jejich výpovědi byly rozporné, jednak se svědci vyjadřovali v podstatě k nastěhování do předmětného bytu a bydlení v něm, o společném soužití manželů V. svědci buď nevěděli, nebo jejich výpovědi byly nevěrohodné“. Odvolací soud proto uzavřel, že v říjnu 1978 bylo manželství navrhovatelky a M. V. trvale rozvráceno, „společný nájem“ družstevního bytu manželi ani jejich společné členství v družstvu tudíž nevzniklo. Odvolací soud dodal, že navrhovatelka s ohledem na zjištěné skutečnosti nemohla být v dobré víře, že je po smrti bývalého manžela výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní družstevního bytu. Taková situace by s ohledem na rozvod manželství ani nastat nemohla, když by se mohlo jednat „pouze o pohledávku do dědického řízení z titulu nevypořádaného SJM“. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otáz