27 Cdo 395/2020 — Nejvyšší soud

27 Cdo 395/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2021 Spisová značka:27 Cdo 395/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.395.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Usnesení členské schůze (neplatnost) [ Družstvo ] Právní jednání (o. z.) Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 obč. zák. § 545 o. z. § 45 odst. 3 předpisu č. 90/2012Sb. § 35 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 395/2020-121 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Z. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Šmeralova 272/22, PSČ 170 00, za účasti Bytového družstva Š 163, se sídlem v Praze 7, Šmeralova 163/34, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26469022, zastoupeného Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Studentská 541/3, PSČ 160 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 18/2004, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 240/2018-98, takto: I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 240/2018-98, se v prvním výroku v části, v níž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 52 Cm 18/2004-70, ve výrocích II. a III., a ve druhém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 52 Cm 18/2004-70, zastavil řízení ve věci vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva Š 163 (dále jen „družstvo“) ze dne 14. 1. 2004 uvedených pod body 1 až 6 a 8 zápisu (výrok I.), zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva z téhož dne uvedeného pod bodem 7 zápisu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání navrhovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Přitom vyšel z toho, že: 1) Dne 14. 1. 2004 se konala členská schůze družstva (dále jen „členská schůze“). 2) Podle bodu 7 zápisu o členské schůzi byla předmětem jednání členské schůze otázka nájemních smluv, způsobu účtování nájemného a problematika sklepů. 3) Návrhem na zahájení řízení ze dne 20. 1. 2004 se navrhovatelka domáhala s odkazem na § 242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na členské schůzi. Dne 23. 1. 2008 navrhovatelka omezila „uplatněný nárok na vyslovení neplatnosti usnesení pod bodem 7“. [4] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který „posoudil uvedené omezení nároku jako zpětvzetí návrhu v jeho části, což je plně v dispozici navrhovatelky. Uvedenému koresponduje obsah protokolu o následném jednání před soudem dne 29. 6. 2018 (při němž bylo vydáno napadené usnesení), z něhož je zřejmé, že bylo ve věci jednáno se zřetelem k uvedenému omezení uplatněného nároku, což je zřejmé též z obsahu závěrečné řeči navrhovatelky při tomto jednání“. [5] Podle odvolacího soudu obsahem bodu 7 zápisu o členské schůzi „není usnesení členské schůze (…), jeho obsahem je zejména vymezení mantinelů, o čem má následně rozhodnout další členská schůze, obsahem uvedeného bodu je zejména seznámení s principy, jak se bude nakládat se sklepy, kdo kolik bude mít započítáno m² …“. [6] Odvolací soud tak dospěl k závěru, podle něhož „neexistuje navrhovatelkou tvrzené rozhodnutí členské schůze konané dne 14. 1. 2004 pod bodem 7, jež by bylo možno podřadit pod § 239 obch. zák. a jež by mohl soud věcně přezkoumat podle § 242 odst. 1 obch. zák., a jehož neplatnost by měl soud vyslovit“. [7] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže specifikovaných čtyř otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [8] Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1991, sp. zn. Czf 1/91, uveřejněné pod číslem 37/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) namítá, že z projevu jejího zástupce není jednoznačné, zda a v jakém rozsahu bere návrh na zahájení řízení zpět. Bylo proto povinností soudu dovolatelku řádně poučit podle § 5 o. s. ř. o významu a důsledcích zpětvzetí návrhu a případné pochybnosti o obsahu podání odstranit. Neučinil-li tak a dospěl-li i přesto k závěru o částečném zpětvzetí návrhu, „vyložil normy procesního práva v hrubém excesu oproti ustálené judikatuře Nejvyššího soudu“. [9] Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu (jenž považuje za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, poukazujíc zejména na usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1068/2014), podle něhož z bodu 7 zápisu o členské schůzi vyplývá, že při projednávání tohoto bodu členská schůze nepřijala žádné usnesení, které by bylo možné přezkoumat podle § 242 obch. zák. Pokud členská schůze „fakticky přijímá rozhodnutí, jež mají skutečný dopad na reálné fungování družstva a jež se fakticky promítají do reality vztahů v rámci družstva, byť uvedená rozhodnutí na první pohled nemají formální náležitosti rozhodnutí, nelze členovi družstva odepřít možnost uvedená rozhodnutí napadat a právní cestou rozporovat“. Stanoví-li členská schůze (podle zápisu o jejím konání) mantinely a přijme-li principy, jak se bude nakládat se sklepy, kdo bude mít kolik započítáno m² atd., nelze podle dovolatelky uzavřít, že „se jedná o pouhé povídání si členů družstva, nýbrž se jedná zcela jednoznačně o rozhodovací činnost členské schůze družstva, kde je přijato usnesení sui generis. Každý člen družstva má právo proti takovémuto rozhodnutí sui generis podat námitky a domáhat se jeho neplatnosti u soudu“. [10] Dovodil-li odvolací soudu skutkový závěr o neexistenci rozhodnutí členské schůze, bylo jeho povinností v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013) dovolatelku vyzvat podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů „k prokázání toho, že bod 7 zápisu členské schůze obsahuje usnesení (rozhodnutí) členské schůze, proti kterému dovolatelka ve svých námitkách doručených představenstvu (předsednictvu) družstva konkrétně brojila“. [11] Dospěl-li odvolací soudu k jinému závěru o skutkovém stavu „týkajícím se obsahu programu členské schůze družstva“, než jaký učinil soud prvního stupně, aniž provedl „všechny k tomuto aspektu provedené důkazy“, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu. [12] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [13] Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [14] Závěr odvolacího soudu, podle kterého dovolatelka na jednání soudu prvního stupně konaném dne 23. 1. 2008 (prostřednictvím svého zástupce) vzala návrh na zahájení řízení částečně zpět, totiž plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1399/2016). Uvedla-li dovolatelka, že (v návrhu) vytýkané důvody neplatnosti (spočívající v tom, že členská schůze nebyla řádně svolána a nebyla usnášeníschopná) se týkají „pouze bodu 7 usnesení, kdy členská schůze nemůže rozhodnout o povinnosti zvýšit členský vklad“, nepochybně omezila svůj návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze pouze na usnesení přijatá při projednávání bodu 7 pořadu jednání členské schůze. [15] Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. řádně nevymezuje důvod dovolání, neboť z jeho obsahu není zřejmé, jaké konkrétní důkazy (týkající se obs