27 Cdo 469/2020 — Nejvyšší soud

27 Cdo 469/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2021 Spisová značka:27 Cdo 469/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.469.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Statutární orgán Dotčené předpisy:§ 66 odst. 2, 3 obch. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. § 266 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 469/2020-827 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Červeném Kostelci, Dvořáčkova 1177, PSČ 549 41, o zaplacení 1.474.231 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 228/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 212/2018-782, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 212/2018-782, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cm 228/2012-729, ve výrocích II. a III. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Společnost M. T. (dále též jen „společnost“) se žalobou ze dne 2. 11. 2012 domáhá zaplacení 1.474.231 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tím, že si žalovaný ve funkci jednatele společnosti v rozporu s péčí řádného hospodáře vyplatil „superhrubou mzdu odpovědného zástupce“ dle smlouvy o výkonu funkce odpovědného zástupce ze dne 3. 7. 2006 a mimořádné a roční odměny za roky 2008 až 2011 a zálohu na odměnu za rok 2011 podle pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 2006. [2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cm 228/2012-729, zastavil řízení o zaplacení 39.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení 1.435.231 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [3] Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 212/2018-782, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [4] Přitom vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Jediným společníkem společnosti je město XY. Žalovaný byl jednatelem společnosti od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2011. 2) Dne 6. 6. 2006 žalovaný uzavřel se společností smlouvu o výkonu funkce jednatele. 3) Dne 3. 7. 2006 žalovaný uzavřel se společností pracovní smlouvu „na operativní činnost manažerského typu“, ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 10. 2010 (dále též jen „smlouva o funkci ředitele“), na niž navazovaly smlouvy o mzdě uzavírané „na příslušná období“, a pracovní smlouvu „na činnost odpovědného zástupce“. 4) Žalovaný prováděl podle smlouvy o funkci ředitele převážně jiné činnosti než činnost jednatele, neboť šlo o činnosti provozní a ekonomické, v nichž neuplatňoval řídící činnost. Otázka platnosti smlouvy o funkci ředitele byla jako předběžná otázka řešena v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 12/2016. V tomto řízení soud pravomocně rozhodl, že společnost má žalovanému uhradit za výkon funkce ředitele roční odměnu za rok 2011. 5) Starosta města XY jako jediný společník společnosti podepsal dodatek smlouvy o funkci ředitele ze dne 27. 10. 2010. Smlouvy o mzdě pro roky 2007 až 2011 byly vždy schváleny rozhodnutím rady města XY jako jediného společníka v působnosti valné hromady. 6) Společnost vyplatila žalovanému za činnost ředitele v roce 2008 mzdu ve výši 768.013 Kč, v roce 2009 mzdu ve výši 838.008 Kč a v roce 2010 mzdu ve výši 1.071.371 Kč, dále mu vyplácela mzdu za činnost odpovědného zástupce ve výši 9.000 Kč měsíčně a úplatu za činnost jednatele ve výši 1.000 Kč měsíčně. [5] Na takto ustaveném základě odvolací soud konstatoval, že společnost měla nárok na náhradu škody ve výši 213.000 Kč, neboť vyplacením této částky podle neplatné smlouvy „na činnost odpovědného zástupce“ ze dne 3. 7. 2006 za činnost „bez reálné protihodnoty pro společnost“, která nebyla vykonávána, žalovaný porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Uložit žalovanému „platební povinnost … však přesto nelze, neboť … zanikla tato pohledávka žalobkyně jednostranným započtením žalovaného proti jeho pohledávce vůči žalobkyni na roční odměnu za rok 2011, jež žalovaný učinil podáním ze dne 11. 3. 2014“. Odkázal při tom na výsledek řízení ve věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 12/2016. [6] Dále dovodil, že společnost nemá nárok na náhradu škody vzniklé výplatou plnění podle smlouvy o funkci ředitele, protože se jednalo o plnění poskytnutá oprávněně za činnosti odlišné od činnosti jednatele společnosti. Jestliže otázka platnosti smlouvy o funkci ředitele byla jako předběžná otázka vyřešena v jiném soudním řízení, jehož účastníky byly „obě strany předmětného sporu“, je nutné „pro účely rozhodnutí odvolacího soudu též vycházet z řešení předběžné otázky“. [7] Mimořádné a roční odměny byly sjednány ve smlouvách o mzdě. Jelikož žalovaný byl zaměstnancem společnosti, měl podle odvolacího soudu právo (jako každý zaměstnanec) na mimořádné odměny vyplývající z pracovního řádu, které nemusely být schvalovány podle § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), jediným společníkem společnosti. [8] Roční odměny pro roky 2008 až 2010 byly vždy schváleny rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady v tom rozsahu, jak byly sjednány ve smlouvách o mzdě (tj. 58 % z vyplacených mezd pro rok 2008, 63 % z vyplacených mezd pro rok 2009 a 65 % z vyplacených mezd pro rok 2010). „Do základu pro výpočet ročních odměn v tom kterém roce byly v souladu se smlouvou, tj. po právu, zahrnuty všechny vyplacené mzdové nároky, tedy i mimořádné a roční odměny, neboť i ty jsou součástí mzdy, i ty byly vyplaceným mzdovým nárokem.“ [9] Vyplatil-li si žalovaný přesto odměnu vyšší, než jaká mu jako řediteli náležela, vznikla by společnosti za žalovaným nikoli pohledávka na náhradu škody způsobené porušením péče řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele, nýbrž pohledávka na vrácení vyplaceného plnění podle § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zákoník práce“). V takovém případě by nedošlo „ke zmenšení rozsahu majetku, ale ke změně ve struktuře majetku společnosti“. [10] Jinak je tomu ale u „zákonných odvodů, kde by pohledávka vůči zaměstnanci na vrácení plnění, byly-li výplaty neoprávněné, dána nebyla …“ Protože mimořádné i roční odměny vyplácené žalovanému jako řediteli měly řádný smluvní podklad (pracovní smlouvu), protože k výplatám mimořádných odměn nebylo zapotřebí souhlasu jediného společníka, jelikož šlo o odměny vyplácené všem zaměstnancům podle pracovního řádu (a žalovaný jako ředitel zaměstnancem byl), a protože odvolací soud neshledal, že by žalovaný jako jednatel dal u ročních odměn pokyn k výplatě (či dopustil výplatu) nad rámec toho, co mu po právu náleželo, tak škoda společnosti – spočívající v zákonných odvodech z odměn vyplacených podle mínění žalobkyně neoprávněně, podle odvolacího soudu však oprávněně – nevznikla. [11] Společnost nemá právo ani na vrácení vyplacené zálohy na odměnu za rok 2011. Odvolací soud je totiž vázán pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 38 Cm 12/2016, podle něhož žalovanému roční odměna za rok 2011 náležela; o již vyplacenou zálohu snížil v uvedeném řízení žalovaný (tam v postavení žalobce) svůj nárok, který byl soudem uznán důvodným. [12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice otázek (posuzováno podle obsahu), zda: 1) je možné posoudit jednostranné započtení odkazem na jiné řízení, „kdy ale uvedený nárok předmětem tohoto jiného řízení vůbec nebyl“, 2) plnění podle smlouvy o funkci ředitele vyžadovala schválení jediného společníka společnosti podle § 66 odst. 3 obch. zák. a 3) jde o zaviněné porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce podle § 66 odst. 3 obch. zák.