27 Cdo 754/2020 – Nejvyšší soud

27 Cdo 754/2020-169 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně VIAMILK a. s., se sídlem v Hradci Králové, Zemědělská 897/5, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28764871, zastoupené JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, PSČ 150 00, proti žalované Mlékárně Kunín a. s., se sídlem v Kuníně č. p. 291, PSČ 742 53, identifikační číslo osoby 45192294, zastoupené JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2019, č. j. 7 Co 20/2019-142, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2019, č. j. 7 Co 20/2019-142, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2019, č. j. 7 C 38/2016-102, ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 8. 6. 2016 se žalobkyně na žalované domáhá zdržení se neoprávněné výroby a neoprávněného obchodního odbytu a distribuce výrobků „Termix kakao“, „Termix vanilka“, „Termix MAXI kakao“ a „Termix MAXI vanilka“ v žalobě specifikovaném provedení (dále též jen „výrobky Termix“) a písemné omluvy v jednom celostátně vydávaném deníku v českém jazyce ve formátu A4. [2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 7 C 38/2016-102, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I. až VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalovaná, za niž jednal A. T., v roce 2007 oslovila P. Š. a objednala si od něj zpracování grafického návrhu na obalovou fólii výrobků Termix (dále též jen „grafický návrh“), a to „za úplatu, avšak bez konkrétně stanovené výše ceny, když dle zavedené obchodní praxe žalované byla konkrétní výše stanovena až na základě zpracovaného grafického návrhu, předem bylo stanoveno pouze rozmezí, následně se návrh žalované vyúčtoval a tato částka byla uvedena v uzavírané smlouvě“. 2) P. Š. grafický návrh vytvořil a předal žalované, která jej „odsouhlasila“. 3) P. Š. za zpracování grafického návrhu žalované nic nevyúčtoval ani s ní „licenční smlouvu neuzavřel“. 4) Obaly s grafickým návrhem „byly objednávány“ již od 4. 10. 2007 a s mírnými inovacemi jsou žalovanou pro výrobky Termix užívány dosud. 5) P. Š. o užívání grafického návrhu žalovanou věděl, ale nevadilo mu to. Žalovanou nikdy nevyzval, aby se zdržela užívání, neupozornil ji na porušování práv, nic vůči ní nepodnikal, práce pro žalovanou pro něj byla tzv. „srdeční záležitostí“. 6) Žalobkyně oslovila P. Š. ve věci možné spolupráce a dne 23. 2. 2012 spolu „uzavřeli“ licenční smlouvu, jejímž předmětem byla výhradní licence ke grafickému návrhu. 7) Žalobkyně dne 9. 9. 2014 „uzavřela“ podlicenční smlouvu ke grafickému návrhu s EKOMILK a. s. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že grafický návrh je grafickým dílem, které splňuje všechny legální pojmové znaky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), přičemž se nejedná o tvůrčí zpracování jiného grafického díla. Autor P. Š. nevytvořil grafické dílo ke splnění svých povinností v rámci pracovněprávního vztahu, a tudíž v této věci nelze aplikovat § 58 autorského zákona týkající se zaměstnaneckého díla. [5] Podle soudu „na vztah mezi autorem P. Š. a žalovanou dopadá právní úprava obsažená v ust. § 61 autorského zákona, neboť grafické dílo bylo P. Š. vytvořeno na základě objednávky žalované pro jí nově vyráběný produkt Termix … Žalovaná s P. Š. uzavřela ústně smlouvu, na základě které se P. Š. zavázal zhotovit pro žalovanou grafické dílo, které mělo být zobrazeno na výrobcích Termix, a to na obalové fólii tohoto produktu v tzv. vaničce, kdy produkt Termix měl být takto označený distribuován prostřednictvím obchodní sítě zákazníkům, a žalovaná se zavázala po předání grafického díla zaplatit P. Š. cenu díla, tato se měla odvíjet až od výsledného grafického návrhu a vyúčtování díla, jak byla zavedená obchodní praxe žalované. Žalovaná a P. Š. tak platně uzavřeli ústní formou smlouvu o dílo dle ust. § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen ‚obch. zák.’), přičemž cenu díla autor žalované nikdy nevyúčtoval. Žalované tak svědčí k užití předmětného grafického díla zákonná kvazilicence dle ust. § 61 odst. 1 autorského zákona, jejíž rozsah je vymezen účelem smlouvy o dílo (užití díla na obalovém materiálu produktu Termix)“. [6] Jelikož žalovaná užívá grafický návrh po právu, nemůže se žalobkyně domáhat ochrany podle § 40 ve spojení s § 41 autorského zákona. Případný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění „formou omluvy“ by podle soudu ani nemohl svědčit žalobkyni, ale toliko autorovi ve smyslu § 41 ve spojení s § 40 odst. 1 písm. e) bodu 1 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017. [7] „Nad rámec“ soud dodal, že uzavřel-li P. Š. s žalobkyní licenční smlouvu, jednal v rozporu s dobrými mravy, jakož i s dobrými mravy soutěže, neboť poskytnutí licence bylo zcela účelové, když žalobkyně sama mléčné výrobky nevyráběla a následně poskytla podlicenci přímému konkurentovi žalované. Soud navíc shledal licenční smlouvu neplatnou, neboť ji P. Š. uzavřel v rozporu s § 61 odst. 2 autorského zákona, když jednal v rozporu s oprávněným zájmem objednatelky (žalované). [8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [9] Odvolací soud uvedl, že P. Š. „dílo vytvořil na základě objednávky žalované, kterou byl vymezen předmět díla, a že současně bylo jednáno o ceně díla, neboť sám autor P. Š. ve své výpovědi potvrdil, že cena za návrh designu se v rozhodné době pohybovala v rozmezí od 20.000 Kč do 30.000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že součástí ústní formou uzavřené smlouvy o dílo byl také způsob určení ceny díla. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že smlouva o dílo v ústní formě byla mezi P. Š. a žalovanou uzavřena. Skutečnost, že P. Š., jako zhotovitel, autor díla, posléze žalované, coby objednatelce díla, cenu díla nefakturoval, nezpůsobuje neplatnost uzavřené smlouvy o dílo a nemá ani dopad na vznik zákonné kvazilicence dle ustanovení § 61 autorského zákona“. [10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, a to: 1) „jaké náležitosti musí mít stanovení ceny díla, resp. stanovení způsobu jejího určení ve smlouvě o dílo, uzavřené dle § 536 obch. zák., aby taková smlouva byla uzavřena dostatečně určitě, a tím pádem platně?“. [11] Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje dále v tom, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny otázky: 2) „je v souladu s oprávněnými zájmy objednatele ze smlouvy o dílo uzavřené dle § 536 obch. zák. ve smyslu § 61 odst. 2 autorského zákona, když tento objednatel po řadu let užívá autorské dílo, aniž by uhradil autorovi jako zhotoviteli ze smlouvy o dílo jakoukoli odměnu za jeho užívání?“ a 3) „může tzv. zákonná kvazilicence k užití autorského díla dle § 61 odst. 1, 2 autorského zákona obstát souběžně vedle výhradní licence k užití autorského díla ve smyslu § 46 a násl. autorského zákona svědčící jiné osobě?“. [12] Podle dovolatelky odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, „nesprávně aplikoval § 536 obch. zák., když tvrdil, že P. Š. uzavřel se žalovanou v ústní formě platnou smlouvu o dílo dle § 536 obch. zák., na základě níž mu mělo být uděleno oprávnění k užívání autorského díla vytvořeného P. Š.“. Dovolatelka má za to, že „ústní dohoda uzavřená mezi A. T. jakožto zástupcem žalované a P. Š. neobsahovala dostatečně určité ujednání o ceně ani o způsobu jejího určení“. [13] Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud „vůbec nezbýval argumentem žalované ohledně údajné účelovosti podlicenční smlouvy, uzavřené dne 9. 9. 2014 mezi žalobkyní a společností EKOMILK a. s. Je to přitom důležité pro posouzení toho, zda výrobky označené autorským dílem byly řádně užívány společností EKOMILK a. s., a tím pádem zda užívání téhož autorského díla žalovanou bylo v souladu se zákonem“. [14] Odvolací soud podle dovolatelky „nesprávně dospěl k právnímu názoru, že žalované svědčí k užívání výrobků označených autorským dílem zákonná kvazilicence dle § 61 odst. 1 autorského zákona, ač