28 Cdo 1017/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1017/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1017/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1017.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Přechod majetku státu na obce Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991 Sb. § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.09.2025IV.ÚS 2758/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost22. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1017/2025-221 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 000 64 581, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10, proti žalovaným 1) J. M. a 2) T. M., oběma zastoupeným Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 30/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 133/2024-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10. Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 133/2024-186, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) ze dne 14. 12. 2023, č. j. 43 C 30/2023-144, jímž bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem (v uvedeném rozsahu) blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo jen „pozemky“) a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); k tomu odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podali dovolání žalovaní (dovolatelé), jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), požadujíce, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak; co do důvodu ohlašují, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhují zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí. 4. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání není přípustné, jelikož pro rozhodnutí určující právní otázky již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani od judikatury Ústavního soudu) neodchýlil a není žádného důvodu k jinému posouzení nastolených otázek. 7. V souzené věci vychází odvolací soud ze zjištění, že v tzv. rozhodné době se stát ujal držby předmětných pozemků za okolností umožňujících pozdější uplatnění restitučního nároku podle restitučních předpisů, ačkoliv v evidenci (později katastru) nemovitostí zůstali zapsáni původní vlastníci (spoluvlastníci). S pozemky před 1. 1. 1990 stát fakticky nakládal a zastavěl je pozemní komunikací „Jižní spojka“, s níž tvoří i nezastavěné části pozemků funkční celek. Podle odvolacím soudem učiněného závěru proto i žalovaní (resp. žalovaný 1/ a předchůdce žalovaného 2/ J. M. st.) své vlastnické právo ztratili, obnovit je bylo možné právě jen cestou restitučních předpisů (o což také žalovaní původně usilovali) a neobstojí jejich obrana o zachování (či nabytí) vlastnictví podle obecných předpisů jen s akcentem na stav zapsaný v katastru nemovitostí. Na žalobce – pokračuje odvolací soud – pak předmětné pozemky přešly z vlastnictví státu ex lege podle zákona č. 172/1991 Sb. 8. Odvolacím soudem učiněné právní konkluze zcela konvenují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž „ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecných předpisů“ (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09, nebo ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1160/18). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že dotčený majetek přešel podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3105/2008). Právní závěr o nemožnosti prosazení vlastnictví podle obecných předpisů v konkurenci s restitučními předpisy platí i v případě, kdy je to žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15). 9. Mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivě řadí restituční předpisy (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva; postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2467/2018). 10. Soudní praxe současně judikuje, že závěr o uplatnitelnosti nároku toliko podle restitučních předpisů nelze aplikovat mechanicky a formalisticky a že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, jestliže k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10). O zpochybnění vlastnického práva pak jde kupř. i tehdy, kdy restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydá