28 Cdo 109/2026 — Nejvyšší soud

28 Cdo 109/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 109/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.109.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 4. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1417/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 109/2026-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: K. S., zastoupený JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému: M. D., zastoupený JUDr. Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, o 132 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 11/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2025, č. j. 15 Co 322/2025-142, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2025, č. j. 15 Co 322/2025-142, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 6. 2025, č. j. 5 C 11/2025-102, jímž byla zamítnuta žaloba o 132 660 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda v důsledku zasažení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v jeho spoluvlastnictví požárně nebezpečným prostorem o výměře 10,1 m2 – daným existencí požárně otevřených ploch přístřešku stavby žalovaného budované na sousedícím pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě pravomocného stavebního povolení – vzniklo žalovanému v rozhodném období (od 1. 9. 2023 do 31. 7. 2024) bezdůvodné obohacení. Mínil, že tato otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Kladl dále otázku, zda zasažením pozemku v jeho spoluvlastnictví požárně nebezpečným prostorem dochází k porušení jeho vlastnických práv. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. 6 As 12/2024. Konečně soudům nižších stupňů vytýkal, že se nezabývaly jeho námitkou, že stavba žalovaného byla realizována v rozporu s pravomocným stavebním povolením. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Bezdůvodné obohacení je v obecné rovině chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tedy tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty bez právem aprobovaného důvodu, vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, anebo snížení pasiv (viz § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“). Judikatura Nejvyššího soudu se přitom ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku pak dochází teprve tehdy, je-li stavba zřízena na cizím pozemku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod číslem 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). 5. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže v situaci, kdy stavba žalovaného budovaná na základě pravomocného stavebního povolení na pozemek ve spoluvlastnictví dovolatele nijak nezasahuje (není na něm zřízena) a pozemek spoluvlastněný dovolatelem není žalovaným (ani v důsledku umístění stavby žalovaného na sousedícím pozemku) nikterak užíván – dovolatel v užívání svého pozemku (v dotčené části o výměře 10,1 m2) coby chodníku a záhonu okrasných květin není ani nikterak omezován – dovodil, že se žalovaný umístěním stavby na svém pozemku sousedícím s pozemkem spoluvlastněným žalobcem na jeho úkor nikterak bezdůvodně neobohacuje. Na uvedeném závěru přitom nemění samo o sobě ničeho ani zasažení sousedícího pozemku požárně nebezpečným prostorem stavby, není-li v důsledku toho sousedící pozemek bezesmluvně užíván (okupován) a žalobce v obvyklém způsobu užívání svého pozemku ani nikterak omezován. Zasažením sousedícího pozemku požárně nebezpečným prostorem se totiž vlastníku stavby bez dalšího nedostává majetkových hodnot bez právem aprobovaného důvodu; zasažení pozemku požárně nebezpečným prostorem pak samo o sobě nepředstavuje ani imise ve smyslu § 1013 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3778/2015). 6. Závěry odvolacího soudu neodporují ani dovolatelem odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. 6 As 12/2024, jenž se ostatně k otázce vzniku bezdůvodného obohacení nikterak nevyjadřuje a přesah požárně nebezpečných prostor na sousední pozemek připouští. 7. Klade-li dovolatel otázku, zda v důsledku zasahování požárně nebezpečného prostoru na pozemek v jeho spoluvlastnictví je porušováno jeho vlastnické právo, pak na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu nezávisí, je-li předmětem soudního řízení (jak byl skutkově vymezen žalobou) otázka vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního užívání vymezené části předmětného pozemku žalovaným v rozhodném období. Rozsudek odvolacího soudu konečně nezávisí ani na vyřešení otázky souladu realizované výstavby s pravomocným stavebním povolením, když řešení dané otázky nespadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (§ 7 o. s. ř.). 8. Zpochybňuje-li snad dovolatel závěry odvolacího soudu o tom, že stavba zřízená žalovaným nezasahuje do pozemku spoluvlastněného dovolatelem a že dovolatelem spoluvlastněný pozemek není žalovaným ani nikterak užíván, brojí tím vůči skutkovým, a nikoliv právním, konkluzím odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zp