28 Cdo 1139/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1139/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2021 Spisová značka:28 Cdo 1139/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1139.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Obec Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 9. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1139/20216 528 Cdo 1139/2021-530 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 2.301.448,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 46/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2020, č. j. 15 Co 527/2017-498, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.840 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 58/32. Odůvodnění: Městský soud v Praze - poté, co Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 20 C 46/2010-394, rozhodl, že na místě původní žalobkyně N. M., zemřelé dne 7. 12. 2016, bude v řízení pokračováno s jejím synem P. M., a poté, co jeho předchozí rozsudek v dané věci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 Co 527/2017-432, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne31. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 276/2019-467, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závaznými právními názory - v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j.15 Co 527/2017-498, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2016, č. j. 20 C 46/2010-363 [kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.301.448,40 Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 442.730,57 Kč k rukám jeho zástupce (výrok I.), a jímž dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit České republice náklady řízení ve výši 27.887,50 Kč na účet soudu prvního stupně (výrok II.)] a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího a odvolacího řízení ve výši 106.646,70 Kč k rukám jeho zástupce. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobou uplatněném nároku právní předchůdkyně žalobce a posléze žalobce jakožto výlučného vlastníka pozemku p. č. XY o výměře 15.036 m2 v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětný pozemek“), na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému v období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010 (dále jen „rozhodné období“) bezesmluvním užíváním tohoto pozemku, na němž jeho právní předchůdce Národní výbor hl. m. Prahy vybudoval bez souhlasu původní žalobkyně XY lesopark, a jako takový byl a je užíván k rekreaci občanů Prahy. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že předmětný pozemek o výměře 15.036 m2 je ornou půdou, přičemž toto určení nebylo dosud změněno, že Národní výbor hl. m. Prahy bez souhlasu tehdejší vlastnice počátkem 60. let minulého století pozemek začlenil do budovaného XY lesoparku v tzv. „Akci Z“, že na něm byly zbudovány parkové úpravy, cesty a byl osazen lavičkami, že správu, údržbu a péči o lesy v majetku žalovaného provádí žalovaný prostřednictvím Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy a jím zřízená organizace Lesy hl. m. Prahy, že pozemky v lesoparku v soukromém vlastnictví jsou ve správě jejich vlastníků, kteří o ně příliš nepečují, a proto žalovaný za účelem zachování příjemného a esteticky hodnotného prostředí k rekreaci a odpočinku uzavřel se soukromými vlastníky dohodu o zajišťování tzv. rekreační činnosti (sekání luk, úklid lesa, opravy, instalace rekreačních zařízení apod., nikoliv však péči o lesní porosty) hrazenou z obecních prostředků, že v minulosti správní úřad zamítl žádost právní předchůdkyně žalobce o vyklizení pozemku a odstranění 18 laviček, altánu a asfaltových cest s odůvodněním, že je nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, že se jedná o lesní pozemek, který k jinému účelu nelze využít, a že lavičky a altány slouží k oddechu všech obyvatel Prahy. Z brožury vydané žalovaným v roce 2007, z obecně přístupných informací na internetových stránkách žalovaného a jeho příspěvkové organizace odvolací soud dále zjistil, že celý lesopark je určen k užívání nejen občanů okolních sídlišť, ale celé Prahy, že je městskou hromadnou dopravou odevšad dostupný, a že žádné ze čtyř městských částí, na jejichž území se lesopark nachází, nebyla svěřena správa pozemků v něm se nacházejících, z čehož dovodil, že jeho význam je celopražský, nikoliv pouze lokální. V dané věci jsou tak dána specifika, která i přes platnou judikaturu dovozující zásadně pasivní legitimaci městských částí, odůvodňují odpovědnost žalovaného za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství občany celé Prahy, a souhlasil tak se soudem prvního stupně, že je to žalovaný, který se na úkor žalobce neplacením za užívání pozemku bezdůvodně obohacuje (§ 451 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). V tomto ohledu vyšel též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003 (vydanému ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi totožnými účastníky ohledně stejného pozemku za jiné časové období), v němž bylo konstatováno, že užívá-li žalovaný bez nájemní smlouvy pozemek žalobkyně, na nichž právní předchůdce žalovaného v tzv. „Akci Z“ provedl parkové úpravy, a v souladu s územním plánem tyto pozemky začlenil do lesoparku, bezdůvodně se tím obohacuje na úkor žalobkyně, že žalovaný jakožto právní nástupce hlavního města Prahy odpovídá za začlenění předmětného pozemku do lesoparku. Odvolací soud uzavřel, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešilo základ předmětného nároku ve všech ostatních sporech týchž účastníků ohledně užívání totožného pozemku a že nemá důvod se od něj odchýlit, neboť beze změny zůstaly všechny rozhodující skutečnosti, přičemž Nejvyšším soudem byla rovněž konstatována povinnost vlastníka tohoto pozemku strpět omezení nakládání s ním ve veřejném zájmu, a to za náhradu ve výši peněžní částky odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí. Dle odvolacího soudu vyplývá i ze současných fotografií předložených žalovaným, že předmětný pozemek je obyvateli Prahy užíván, jsou na něm přístupové cesty, neudržované lavičky a altánek a že pozemek je zalesněn náletovými rostlinami (takže místní šetření by nemohlo nic jiného přinést, proto jej neprovedl). Odvolací soud proto souhlasil se soudem prvního stupně, že i v rozhodném období byl předmětný pozemek součástí lesoparku a fakticky nemohl fungovat jinak, když i nadále obsahuje parkové úpravy, které jsou jen neudržované. Ani umístění informačních tabulí o soukromém pozemku (ani vytyčení nových hranic lesoparku na aktuální mapě vynechávajících tento pozemek) nic nemění na jeho charakteru veřejného prostranství a začlenění do lesoparku, které bylo v minulosti provedeno. Stran žalovaným zpochybněné objektivity znaleckého zkoumání při určení výše obvyklého nájemného odvolací soud uzavřel, že jí nebrání skutečnost, že znalecký ústav ZNALEX, s. r. o. již v minulosti určoval výši obvyklého nájemného předmětného pozemku za jiné období, byla-li mu již známa předmětná problematika, což mu maximálně mohlo usnadnit práci. Soud prvního stupně přitom přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel právě z tohoto znaleckého posudku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání („z důvodu nesprávného postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů a nesplnění požadavků na odůvodnění rozhodnutí“), jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř., „jelikož závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož odvolací soud tuto rozhodovací praxi nesprávně vyložil vzhledem k okolnostem projednávané věci“, přičemž dospěl-li by dovolací soud k závěru, že jím uvedená rozhodovací praxe na projednávanou věc nedopadá, je „třeba tuto věc posoudit z toho ohledu, že dosud v rozhodovací praxi nebyla řešena“. Dovolatel namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu „absentuje posouzení nároku“ ve