28 Cdo 1306/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1306/2020-395 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Klepáčkem, advokátem se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247/8, proti žalovaným 1) T. M., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, a 2) H. M., narozené dne XY, bytem XY, o zaplacení částky 848 903 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 184/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, t a k t o : I. Řízení o dovolání žalované 2) se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, se zrušuje v části výroku pod bodem I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311, ve výroku I a části výroku V. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), jakož i ve výroku pod bodem II. o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Klepáčka, advokáta se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247/8. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci částku 276 550 Kč a žalované 2) zaplatit žalobci částku 276 550 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně), co do částky 147 901,50 Kč ve vztahu k žalovanému 1) a částky 147 901,50 Kč ve vztahu k žalované 2) žalobu zamítl (výrok III rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o doplatku soudního poplatku a náhradě nákladů řízení (výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní (žalovaná 2/ je dcerou žalobce, žalovaný 1/ jeho zetěm) od září roku 2010 užívali konkrétně označené nemovitosti ve vlastnictví žalobce (dům č. p. XY v obci XY, spolu se specifikovanými pozemky), jež opustili k 30. 7. 2014. Dále vzal za prokázané, že mezi stranami byla uzavřena ústní dohoda o užívání předmětných nemovitostí „od září r. 2010 po dobu maximálně jednoho a půl roku“, během níž měli žalovaní hradit toliko „přímé náklady spojené s užíváním předmětných nemovitostí“. Jestliže se žalobce domáhá po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení (zaplacení peněžité náhrady) vzniklého žalovaným užíváním předmětných nemovitostí za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 7. 2014, jde dle soudu prvního stupně o požadavek oprávněný, neboť v takto vymezené době již žalovaní užívali nemovitosti bez právního důvodu. Výši prospěchu žalovaných soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného zjištěného posudkem znalce. Věc přitom právně posoudil podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2, § 456 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“). K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výrocích I, II a V) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně o vlastnictví předmětných nemovitostí i době jejich užívání žalovanými (kteří nemovitosti vyklidili dne 30. 7. 2014); oproti soudu prvního stupně ovšem vyšel ze zjištění, že „doba, na kterou byly nemovitosti žalobcem přenechány žalovaným k bezplatnému užívání, dohodnuta nebyla“. Odkazuje na právní úpravu smlouvy o výpůjčce podle § 659 a § 563 obč. zák. a institut výprosy, odvolací soud následně uzavřel, že nebyla-li doba užívání sjednána, byli žalovaní povinni předmět výpůjčky vrátit první den poté, kdy byli žalobcem k vrácení vyzváni. Žalobce žalované k vrácení vyzval, tito však žádosti nevyhověli a nemovitosti užívali bez právního důvodu, čímž jim vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže soud prvního stupně – pokračuje odvolací soud – výroky I a II rozsudku žalobě částečně vyhověl, i když tak dílem učinil z jiných důvodů, je jeho rozhodnutí v napadených výrocích věcně správné. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že odvolací soud, poté, kdy revidoval skutkové závěry odvolacího soudu, nesprávně kvalifikoval užívání nemovitostí žalovanými jako neoprávněné za celé žalobou vymezené období, aniž by zjišťoval, zda a kdy byli žalovaní žalobcem prokazatelně vyzváni k vyklizení nemovitostí (k vrácení vypůjčené věci); v tomto směru dovolatelé poukazují i na žalobní tvrzení, dle nichž se tak stalo poprvé až dopisem žalobce za dne 15. 7. 2013. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak považují za neúplné a tudíž nesprávné, namítajíce, že odvolací soud při něm pominul právně významné skutečnosti týkající se právního důvodu užívání nemovitých věcí a jeho zániku (ex nunc). Krom toho odvolacímu soudu vytýkají deficity odůvodnění jeho rozhodnutí, jež proto považují za nepřezkoumatelné. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. Přitom žalobce neguje i žalovanými prezentované tvrzení, že k vyklizení nemovitostí byli vyzváni poprvé dopisem ze dne 15. 7. 2013, dodávaje, že „z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaní měli právo užívat předmětné nemovitosti se souhlasem žalobce od poloviny roku 2010 do 30. 9. 2011“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná 2) vzala své dovolání zcela zpět, a proto Nejvyšší soud dovolací řízení v uvedeném rozsahu (tj. jde-li o rozhodnutí ukládající této žalované zaplatit žalobci částku 276.550 Kč a nahradit mu alikvotní část nákladů řízení) zastavil (srov. § 243c odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). S ohledem na druhou žalovanou učiněné zpětvzetí dovolání pak Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek toliko v rozsahu dotčeném dovolání žalovaného 1), poté, kdy zjistil, že jde o přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky (otázka zániku právního důvodu k užívání cizí věci na základě smlouvy o výpůjčce, potažmo vzniku bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dále citované). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013. Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. Podle § 662 obč