28 Cdo 1309/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1309/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1309/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1309.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 120 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1309/2019-911USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. J., narozené XY, bytem XY, Nizozemské království, v České republice bytem XY, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 493/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 25 Co 353/2016-843, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši3.388,- Kč k rukám JUDr. Radomila Ondrucha, advokáta se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 5 C 493/2008-795, nahradil projev vůle žalovaného [označeného v nalézacím řízení jako žalovaný 1)] a Z. K. [označeného v nalézacím řízení jako žalovaný 2)] uzavřít se žalobkyní dohodu o převodu nemovitostí, a to domu XY na pozemku parc. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, a garáže na pozemku parc. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I.). Ve vztahu k R. K. [označené v nalézacím řízení jako žalovaná 3)] žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 59.525,- Kč k rukám JUDr. Radomila Ondrucha, advokáta (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 3) náklady řízení ve výši 50.675,- Kč k rukám JUDr. Pavla Ondry, advokáta (výrok IV.). Soud prvního stupně ve věci rozhodoval po kasaci svých předchozích rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 583/01, a nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1108/11 (zmíněné nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně je osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), přičemž žalovaní 1) a 2) jsou osobami povinnými, neboť původní žalovaní byli při výběru zájemců o koupi předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Konstatoval, že spolupráce právního předchůdce žalobkyně s tajnými spolupracovníky československé kontrarozvědky nebyla prokázána. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 25 Co 353/2016-843, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že žalované 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování kopií spisu Ministerstva vnitra, registrační číslo XY, agenta pod krycím jménem V., z něhož nevyplynula jakákoli zmínka o osobě původního žalobce, aproboval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Ve shodě s prvoinstančním soudem zdůraznil neprokázání toho, že by právní předchůdce žalobkyně byl agentem Státní bezpečnosti. Rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ve vztahu k žalované 3), jež v průběhu řízení pozbyla věcnou pasivní legitimaci ve sporu, neboť na základě dědického řízení po původním žalovaném se spoluvlastníky předmětných nemovitostí stali pouze žalovaní 1) a 2). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Dovolacímu přezkumu by - dle jejich mínění - měla být ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), podrobena dosud dovolacím soudem neřešená otázka, a to, zda „oprávněnou osobou dle restitučních předpisů může/nemůže být bývalý agent předchozího režimu“. Domnívají se, že bývalý agent předchozího režimu nemůže být pro rozpor s účelem restitučních předpisů oprávněnou osobou ve smyslu restitučního zákonodárství. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že soudy nižších stupňů odmítly provést důkazy, jež by potvrdily postavení právního předchůdce žalobkyně jako agenta předlistopadové vojenské rozvědky. Dle jejich názoru existuje řada indicií o tom, že právní předchůdce žalobkyně byl agentem Státní bezpečnosti, nicméně přímé důkazy si může v archivech Státní bezpečnosti vyžádat pouze soud, nikoli dovolatelé jako fyzické osoby. Postupem soudů v nalézacím řízení se dovolatelé cítí být poškozeni na svém právu na spravedlivý proces. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dotýkajícím se žalovaných 1) a 2) zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že v rámci provedeného rozsáhlého dokazování se neprokázalo postavení právního předchůdce žalobkyně jako „agenta předchozího režimu“. Podotýká, že dovolatelé pouze spekulují, že v archivních materiálech musí být doklad týkající se agenturní práce V. u tehdejší československé kontrarozvědky. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 3. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Řízení o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4. 5. 2018, č. j. 5 C 493/2008-889, podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil, neboť žalovaný 2) ani na výzvu soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2018 nezaplatil soudní poplatek z dovolání, ačkoliv byl řádně poučen o procesních následcích nezaplacení soudního poplatku. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání žalovaného není přípustné. Ač žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné dle mínění žalovaného správné právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouze