28 Cdo 1362/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1362/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 7. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1362/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1362.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1362/2024-551 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: K. A. A., zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 41/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 18 Co 9/2023-513, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2022, č. j. 5 C 41/2021-411, potvrzen ve výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (nabývající) smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálním území XY, jako náhradních zemědělských pozemků k uspokojení nároku žalobkyně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku II (jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) jen co do výše nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem III rozsudku odvolacího soudu). 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou0 vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení svého restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétního pozemku. Žalobkyni (její právní předchůdkyni) vytýká nedostatečnou aktivitu, namítajíc, že s žádostí o přecenění restitučního nároku přichází až po mnoha letech, během nichž výši nároku mlčky akceptovala, a že se o převod pozemků z veřejných nabídek neucházela ani poté, co dovolatelka přistoupila k částečnému přecenění nároku. Za nesprávný pak dovolatelka považuje i soudy učiněný závěr o svém liknavém a svévolném postupu při uspokojování přítomného restitučního nároku. Zpochybňuje i odvolacím soudem přijatý závěr, že je žalobkyně nositelkou nejen restitučního nároku po své matce (R. A.; v rozsahu 4/24 nevydaných pozemků), ale i nároku po E. K. (tetě žalobkyně; ve stejném rozsahu, tj. 4/24), jenž – dle mínění dovolatelky – zanikl podle § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. Současně dovolatelka brojí i proti rozhodnutí o náhradně nákladů řízení u soudů obou stupňů. 3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat (netřeba kumulativně) jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). 10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020). 11. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyně stojí svévole a liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjiš