28 Cdo 1471/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1471/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1471/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1471.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. § 59a předpisu č. 254/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1471/2023-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, identifikační číslo osoby: 00241768, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení částky 70.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 9/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 28 Co 193/2022-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – západ dne 11. 1. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 70.500,- Kč s příslušenstvím. Žalobní nárok založila na tvrzeních, podle nichž je vlastníkem pozemků parc. č. XY a č. st. XY v katastrálním území XY. Žalovaná na těchto pozemcích provozuje čistírnu odpadních vod (dále také „ČOV“) a za užívání těchto pozemků k danému účelu žalobkyni neposkytuje žádnou finanční náhradu. Žalobou je finanční náhrada požadována za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021. Žalobkyni již v minulosti byla na základě pravomocných soudních rozhodnutí náhrada za užívání označených pozemků žalovanou přiznána. 2. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 5 C 9/2022-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.500,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.) a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 23.757,- Kč (výrok II.); dále zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok III.). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu korespondujícího žalobním tvrzením (viz bod 1. odůvodnění tohoto usnesení), jež žalovaná nijak nerozporovala. Dále zjistil, že rozsudky Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 12. 2016, č. j. 3 C 89/2016-114, a ze dne 7. 1. 2019, č. j. 18 C 8/2018-71 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 23 Co 162/2019-96), byla žalobkyni za období od 22. 2. 2013 do 22. 2. 2016, respektive za období od 23. 12. 2016 do 21. 12. 2017, pravomocně přiznána náhrada bezdůvodného obohacení za užívání shora označených pozemků žalovanou spočívajícího v umístění a provozu čistírny odpadních vod. Znaleckým posudkem Ing. arch. Jiřího Musálka byla obvyklá cena nájemného pro rok 2021 určen částkou 70.500,- Kč. 4. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 a § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále („o. z.“). Shodně jako v předchozích soudních řízeních nárok právně posoudil jako požadavek na náhradu bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor žalobkyně vzniklo užíváním označených pozemků bez právního důvodu, za kteréžto užívání žalovaná neposkytla žalobkyně v žalovaném období žádnou náhradu. Výši náhrady bezdůvodného obohacení pak soud prvního stupně stanovil v závislosti na znaleckém závěru o výši nájemného v místě a čase obvyklého. Soud prvního stupně se dále vypořádal s námitkami žalované, jimiž brojila proti důvodnosti žaloby argumentací o vydržení vlastnického práva k označeným pozemkům, a nepřisvědčil ani důvodnosti návrhu žalované na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o vzniku věcného břemene vydržením vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 47/2022. 5. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 28 Co 193/2022-91, odmítl odvolání směřující proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 70.500,- Kč spolu s 11,75 % úrokem z prodlení z uvedené částky ročně od 11.1. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 15.391,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 15.132,- Kč (výrok III.). 6. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž doplnil dokazováním výpověďmi svědků A. M. a V. V. a listinami (rozhodnutí Okresního národního výboru Praha - západ, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství ze dne 20. 5. 1986, č. j. VOD 335-340/86, souhlas Okresního národního výboru Praha - západ, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství ze dne 23. 5. 1990, č. j. VOD 235-1528/90, rozhodnutí Okresního úřadu Praha – západ, referát životního prostředí ze dne 31. 5. 1991, č. j. VOD 235-1890/91, rozhodnutí Okresního úřadu Praha – západ, referátu životního prostředí ze dne 30. 9. 1999, č. j. VOD 235-2756/R/98, rozhodnutí Okresního úřadu Praha – západ, referátu životního prostředí ze dne 14. 12. 2001, č. j. VOD 235-3838/01/R, souhlas Stavebního úřadu Velké Přílepy ze dne 28. 5. 2006, souhlas Stavebního úřadu Velké Přílepy s provedením ohlášené stavby ze dne 20. 3. 2008, č. j.: Výst. 457/08, vyhodnocení zkušebního provozu ČOV Tursko ze dne 20. 12. 2012, geometrický plán se zaměřením ze dne 25. 8. 1994 a výpis z pozemkového katastru a identifikace parcel ze dne 14. 12. 1992). Na základě provedeného dokazování pak odvolací soud doplnil skutkový stav o zjištění, že čistírna odpadních vod a stavby a zařízení potřebné k jejímu provozování se nacházejí na pozemku parc. č. XY a částečně na pozemku parc. č. XY, jež jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Stavba ČOV (sestávající se z objektu hrubého předčištění, sdružených objektů biologického čištění, kalového hospodářství, provozního objektu a ostatních objektů – komunikace, zpevněné plochy, oplocení, spojovací potrubí) byla povolena v roce 1986 a v roce 1990 byl dán souhlas se zahájením zkušebního provozu. Zkušební provoz ČOV byl vzhledem k tomu, že zatížení zařízení odpadními vodami bylo menší, opakovaně prodlužován. V roce 2001 bylo povoleno trvalé užívání ČOV a schválen její provozní řád. V následujících letech provozu byla ČOV stavebně upravována, některé objekty a zařízení rekonstruovány (zastřešena česla a čerpadla) a některé technologické součásti ČOV nově vystrojeny. Následně formuloval závěr o skutkovém stavu, dle něhož čistírna odpadních vod byla umístěna na označených pozemcích ve vlastnictví žalobkyně již před 1. 1. 2002 a již v této době sloužila svému účelu. 7. Na takto zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (shodně jako soud prvního stupně) a dále ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) a § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů) – dále „vodní zákon“ a ustanovení § 38 odst. 1 písm. c) zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dospěl ke konkluzi o nedůvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, neboť areál ČOV umístěný na pozemcích žalobkyně (vybudovaný a danému účelu sloužící již před 1. 1. 2002) je vlastník pozemků povinen strpět, přísluší mu náhrada za zákonné věcné břemeno založená ustanovením § 59a vodního zákona, jež ovšem vylučuje přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3876/2020 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), vysvětlil, že citované ustanovení vodního zákona je vzhledem k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální. 8. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitkám žalobkyně založeným na tvrzeních, že žalovaná užívání její pozemky jiným způsobem a v jiném či větším rozsahu, než je pro provoz ČOV třeba. Jednak uvedl, že tato tvrzení žalobkyně uplatnila přes řádně poskytnuté poučení ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), až v odvolacím řízení, a tedy v rozporu s principem neúplné apelace vyj