28 Cdo 150/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 150/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 3. 2011 Spisová značka:28 Cdo 150/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.150.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 22 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 150/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. Š., b) J. G., zastoupených JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 6, proti žalovaným 1) Zemědělskému družstvu se sídlem v Travčicích v likvidaci, IČ: 00120961, se sídlem v Litoměřicích, Velká Krajská 2, a 2) České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 7,797.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 378/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2008, č. j. 10 Co 1162/2006-463, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. dubna 2006, č. j. 9 C 378/99-391, v odvoláním napadených výrocích I a II „pokud směřují proti žalované České republice“ a jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení „škod na majetku ve výši 4,997.040,- Kč s příslušenstvím od 28. 4. 1993 do zaplacení“ (výrok I) a „ušlého zisku do konce září 2001 ve výši 2,800.000,- Kč s příslušenstvím od 1. 10. 2001 do zaplacení“ (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 154 v kat. území T. Pozemek jim byl vydán v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a vlastnictví k němu – podle závěru odvolacího soudu – nabyly na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 1991 (jež nabylo právní moci 11. 10. 1991), nikoliv již dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 1990, č. j. 1 Rt 175/90-8, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku rodičů žalobců coby původních vlastníků pozemku. Již 3. června 1988 Okresní národní výbor v Litoměřicích (pod č. j. 748/1181/1988-201-VI) vydal rozhodnutí o dočasném odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě (do 31. 12. 1998), týkající se též označeného pozemku, a dne 6. 7. 1988 bylo Městským národním výborem v Litoměřicích, odborem výstavby (pod č. j. 1159/14/88-16) vydáno rozhodnutí o vyžití území k těžbě písku. Tentýž orgán vydal dne 31. 10. 1990 (pod č.j. 1758/22-90-16) územní rozhodnutí „o využití daného území“ a pouze toto rozhodnutí bylo k protestu prokurátora bez náhrady zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 3. 4. 1992. Rozhodnutím Českého báňského úřadu ze dne 8. 2. 1991, č. j. 5005/II/90, pak bylo „ložisko vátého písku Trávčiský les“, zasahující též předmětný pozemek, prohlášeno podle § 5 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, za tzv. výhradní ložisko a ve smyslu § 7 téhož zákona přestalo být součástí pozemku. Na rozhodnutí Českého báňského úřadu navázalo rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 30. 5. 1991 (pod č. j. 174/1991-Č-A), o stanovení dobývacího prostoru, jímž bylo zároveň rozhodnuto o využití daného území k těžbě; dalšího rozhodnutí o využití území – po odklizení rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích, odboru výstavby ze dne 31. 10. 1990, č. j. 1758/22-90-16, již nebylo třeba. Na základě označených rozhodnutí správních orgánů došlo „na počátku 90. let“ k odtěžení ložiska písku a ornice z pozemku, který žalobci později nabyli do vlastnictví. Majetkovou újmu, jež jim tím měla vzniknout, vyčíslili již v dubnu roku 1993 podle posudku znalce Ing. Vladimíra Chabery (který si pro tento účel opatřili) částkou 4.997.040,- Kč, jíž náhrady vůči státu se nyní domáhají a současně žádají náhradu ušlého zisku v důsledku ztráty zemědělského využití pozemku. Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Odvozují-li žalobci vznik škody (kterou vyčíslili již v dubnu r. 1993) od rozhodnutí Městského národního výboru v Litoměřicích, odboru výstavby ze dne 31. 10. 1990, pokládaje je za nezákonné, dospěl odvolací soud k závěru, že právo žalobců na náhradu škody je promlčeno. Zjistil, že rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu životního prostředí ze dne 3. 4. 1992, kterým bylo označené rozhodnutí zrušeno, bylo žalobcům doručeno nejpozději dne 4. 8. 1992; dovodil, že v takovém případě tříletá promlčecí doba – jež počala běžet ode dne doručení zrušujícího rozhodnutí (§ 22 odst. 1 věty druhé zákona č. 58/1969 Sb.) – uplynula dne 5. srpna 1995. Do řízení žalobci povolali Českou republiku coby odpovědný subjekt až 8. 11. 1999, po uplynutí promlčecí doby. Jelikož se žalovaná promlčení dovolala, nelze žalobcům promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Současně odvolací soud dospěl k závěru, že zrušené rozhodnutí nebylo v dané věci příčinnou tvrzené majetkové újmy, neboť k odtěžení ložiska písku a dočasné ztrátě zemědělského využití pozemků došlo na základě jiných, již dříve vydaných rozhodnutí příslušných správních orgánů. Dovozují-li pak žalobci vznik škody z nesprávného úředního postupu (§ 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.), který spatřují v tom, že s nimi příslušné správní orgány nejednaly jako s účastníky řízení, odvolací soud zopakoval, že žalobci se stali vlastníky pozemku podle zákona o půdě až rozhodnutím pozemkového úřadu, nikoliv již okamžikem zrušením trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. I proto se o případ nesprávného úředního postupu nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozovali, že k obnovení jejich vlastnických práv k pozemku došlo již rozhodnutím soudu podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, nikoliv až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemku podle zákona o půdě. Tvrdili, že i jako budoucí vlastníci mohli být dotčeni na svých právech a měli mít proto postavení účastníků v již dříve vedených správních řízení. Namítali, že pokud soud jejich nárok pokládal za neprokázaný, ač jeho výši doložili i posudkem znalce, měl je podle § 118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a k označení další důkazů k jejich prokázání; neučinil-li tak, jde o vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí. K otázce příčinné souvislosti dodali, že „pokud by byli vzati jako účastníci řízení, nikdy by nevyslovili souhlas s provedením těžby, v důsledku čehož by těžba (resp. skrývka ornice) nemohla proběhnout a nedošlo by tak k poškození majetku (pozemku)“. V otázce promlčení práva namítali, že k přistoupení žalované do řízení došlo již 8. června 1995, kdy do něj jako práva neznalí povolali „Obvodní báňský úřad“. Za nesprávné označili i zjištění soudu o okamžiku doručení zrušujícího rozhodnutí správního orgánu; dovozovali, že rozhodující je okamžik, kdy se o škodě dozvěděli a k tomu došlo nejdříve v dubnu r. 1993, kdy získali posudek znalce. Pokládaje podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu za splněné, odmítli i závěr (učiněný soudem prvního stupně), že uplatnění práva na náhradu škody za daných okolností odporuje dobrým mravům. Pro položené otázky označili rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.). Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná 2) označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění