28 Cdo 1545/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1545/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2007 Spisová značka:28 Cdo 1545/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1545.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1545/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy           JUDr. Josefa Rakovského a soudců  JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. H., a b) V. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému  Z. d. S. v l., zastoupenému advokátkou, o náhradu za znehodnocení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 817/92, o dovolání  žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 1998, čj.  25 Co 163/98-198, takto: I. Dovolání, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne        7. července 1998, čj. 25 Co 163/98-198, se v části, kterou byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. prosince 1997, čj. 5 C 817/92-174,  označené jako I. a II., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit prvé žalobkyni   92.427,12 Kč a druhým dvěma žalovaným společně 92.427,12 Kč, odmítá. II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 1998, čj. 25 Co 163/98-198, zrušuje. III. Zrušuje se i rozsudek Okresního soudu v Benešově  dne  16. prosince 1997, čj. 5 C 817/92-174  a věc se vrací tomuto soudu  k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 3. 1995, čj. 5 C 817/92-51, uložil žalovanému zaplatit prvé žalobkyni 251.368,- Kč, a druhým dvěma žalobcům společně stejnou částku, vše jako náhradu za znehodnocení budov bývalé zemědělské usedlosti ve S. Jejich nárok posoudil podle § 23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“).  Tento jeho rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne  21. 11. 1995, čj. 17 Co 297/95-66 z důvodu odlišného právního posouzení nároku odvolacím soudem. Ten vyslovil závazný právní názor, že návrh je třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody dle občanského zákoníku (obč. zák). V průběhu dalšího řízení soud prvního stupně návrh zamítl z důvodu promlčení, po zrušení tohoto rozsudku dalším usnesením odvolacího soudu pak rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 1997, čj. 5 C 817/92-174, jímž uložil žalovanému nahradit žalobcům na náhradě škody 92.427,- Kč prvé žalobkyni a stejnou částku společně druhým dvěma žalovaným; návrh na zaplacení částek po 251.368,- Kč, které představovaly znehodnocení budov podle zákona o půdě, zamítl. Tento rozsudek pak odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil, když se neztotožnil s právním názorem žalobců - odvolatelů, že nárok měl být posouzen podle § 23 zákona o půdě. Svůj právní názor odůvodnil tím, že nemovitosti nebyly žalobcům vydány podle § 9 zákona o půdě, ale získali je koupí od žalovaného před účinností zákona o půdě. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tehdy platném znění a odůvodnili je podle § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Uvedli, že v průběhu celého řízení se snažili prosadit názor, že náhrada za znehodnocení nemovitosti jim má být poskytnuta podle § 243 zákona           o půdě, protože nemovitosti byly v užívání žalované organizace podle zákona                 č. 123/1975 Sb. a předtím dle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Náhradu požadovali až za dobu, kdy se stali jejich vlastníky, a to prvá žalobkyně v roce 1973 na základě dědictví, druzí dva žalobci v roce 1975 z titulu koupě. Nemovitosti jim byly vydány do užívání již před účinností zákona o půdě smlouvou z 10. 7. 1990, i když smlouva byla nesprávně označena jako převod do vlastnictví; ve skutečnosti byly nemovitosti stále ve vlastnictví žalobců, což také odvolací soud konstatoval.  Právní názor odvolacího soudu nepovažují za správný, pokud jej vztahuje jen na případy, kdy k předání nemovitostí došlo po účinnosti zákona, protože nárok podle § 23 vznikl všem vlastníkům, jejichž nemovitosti byly znehodnoceny v době užívání zemědělskou organizací. V dovolání poukazují na judikaturu jiných soudů, která je opačná než právní závěr vyslovený odvolacím soudem. Rozhodnutím odvolacího soudu byli poškozeni, protože náhrada podle zákona o půdě je vyšší než náhrada škody vypočtená podle občanského zákoníku. Jsou si vědomi toho, že žalovaný je v platební neschopnosti a od dovolání si slibují alespoň to, že v případě, že jejich nárok bude posouzen podle zákona o půdě, budou jim vráceny  soudní poplatky. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolací soud  postupoval podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000, vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval rovněž podle této procesní normy v tehdy platném znění (Hlava I., bod 1.17 zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání posoudil jako nepřípustné v části,  kterou odvolací soud potvrdil výroky soudu prvního stupně, jimiž bylo žalobcům vyhověno, i když na základě nesprávného použití právní normy, totiž občanského zákoníku. Rozhodující je, že ve výrocích, jimiž bylo žalobě částečně vyhověno, nejsou žalobci procesně legitimováni k podání dovolání, a v této části muselo být proto dovolání odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání je však přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl jinak než v dřívějším svém rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil. Dovolatelé použili možný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a jejich dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Právní posouzení věci soudem není správné, pokud soud na správně zjištěný skutkový stav nepoužil právní předpis, který daný právní vztah upravuje. V dané věci soud vyšel ze správně zjištěného právního stavu, podle nějž žalobci byli spoluvlastníky budov v době, kdy byly v užívání zemědělské organizace na základě zvláštních předpisů, konkrétně podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, a uplatnili nárok na náhradu za znehodnocení předmětných budov podle § 23 zákona o půdě. Jde o zákon zvláštní, který je třeba v případě, kdy právní vztah upravuje, použít přednostně, tj. před jinými normami občanského práva hmotného (§ 1 odst. 3 zákona o půdě a contr.). Skutková podstata daného sporu vychází právě z ustanovení § 23 zákona o půdě, které zvláštním způsobem řeší náhradu za znehodnocení budov, které nepřešly z vlastníků na stát nebo právnické osoby, jak je tomu v případech upravených v druhé části tohoto zákona, nicméně nemohly být vlastníky užívány, protože podle zvláštních předpisů bylo právo je užívat založeno socialistickým zemědělským organizacím. Ve skutečnosti se tak postavení vlastníků takto užívaných budov v podstatě nelišilo od postavení osob, jimž byl zemědělský nemovitý majetek odňat z vlastnictví. Proto zákon o půdě založil i těmto vlastníkům právo na náhradu za znehodnocení, k němuž došlo v době užívání nemovitostí, a upravil je zčásti shodně s právem oprávněných osob na náhradu za znehodnocení odňatých staveb, s některými odlišnostmi. Pokud výslovně upravuje tyto vztahy odlišně, má ustanovení § 23 přednost před ustanoveními § 14 a § 16, na jejichž použití odkazuje. Pro posouzení daného nároku je tedy nepodstatné, že nešlo                   o nemovitosti, o jejichž vydání rozhoduje pozemkový úřad podle druhé části zákona o půdě, pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že byla naplněna skutková podstata upravená v § 23 zákona o půdě, jak je tomu v  daném případě. Dovolací soud se problematikou výkladu ustanovení § 23 zákona o půdě opakovaně zabýval z různých hledisek, včetně toho, kdo je oprávněnou osobou k náhradě, a v tomto směru odkazuje na svou bohatou judikaturu. Jde např. o rozsudek ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 24 Cdo 48/98, který obsahuje podrobný gramat