28 Cdo 158/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 158/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2012 Spisová značka:28 Cdo 158/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.158.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozemkový fond Veřejná soutěž Dotčené předpisy:§ 19 odst. 1 předpisu č. 95/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 158/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, 110 00 Praha 1, Křižovnické náměstí č. 193/2 (advokátní kancelář Weil, Gotshal a Mages), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 6. 2011, sp. zn. 64 Co 126/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9C 337/2005 (žalobců: a) PhDr. Evy M., P., b) Mgr. R. Č., P., a c) Ing. M. V., P., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 391/17, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, 110 00 Praha 1, Křižovnické náměstí č. 193/2, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o převodu nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného) Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., 100 00 Praha 10, Dykova 17, t a k t o I. Dovolání s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít se žalobci dohodu o převod pozemku v katastrálním území B. z jedné ideální třetiny na každého ze žalobců E. M., R. Č. a M. V., v celkové hodnotě 148.000,- Kč (t. j. na každého z nabyvatelů v částce 49.333,33 Kč) s tím, že k uspokojení restitučního nároku uvedených žalobců dále zůstává ještě u každého z nich hodnota ve výši 6.083,33 Kč. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejšímu účastníku řízení na straně tohoto žalovaného bylo uloženo zaplatit žalobcům PhDr. E. M., Mgr. R. Č. a Ing. M. V. na náhradu nákladů řízení 36.858,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR a vedlejšího účastníka řízení Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 6. 2011, sp. zn. 64Co 126/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239, potvrzen. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 13.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, ale podaná odvolání neshledal důvodnými. Odvolací soud poukazoval především na to, že žalobci jsou právními nástupci Věry Čeřovské, matky žalobců, o jejímž restitučním nároku podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. bylo rozhodnuto v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9C 337/2005 (jíž se týkal i nález Ústavního soudu ČR z 13. 1. 2010, I ÚS 3169/07), v níž došlo posléze k závěru o tom, že na straně žalobců je dán nárok na vydání náhradního pozemku podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., když původní pozemky nebylo možné vydat ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud poukazoval dále na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239, vyšel ze zjištění, že „v průběhu 12 let žalobci (a před tím jejich právní předchůdkyně) uplatnili svůj nárok u žalovaného Pozemkového fondu ČR, ale žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost a po dobu minimálně 7 let od uplatnění nároku nenabídl žalobcům žádný vhodný pozemek v katastrálním území B., který by směřoval k uspokojení restitučních nároků žalobců jako oprávněných osob, ani neučinil kroky směřující k tomu, aby pozemky v tomto katastrálním území byly nabídnuty k uspokojení jejich restitučních nároků. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc posoudil správně také po právní stránce. Odvolací soud vycházel rovněž ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. a po právu se po úmrtí jejich právní předchůdkyně (V. Č.) domáhají (každý z jedné třetiny) vydání náhradního pozemku za pozemek, který jim nebylo možné vydat z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud pokládal za doložené, že žalobci se účastnili veřejné nabídky řady pozemků, ale nedošlo k uzavření dohody ohledně vydání náhradního pozemku. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně postupoval i podle právního závěru Ústavního soudu ČR, zaujatého v již uvedeném nálezu z 13. 1. 2010, I ÚS 3169/07. Soud prvního stupně podrobně rozebral postup žalovaného Pozemkového fondu ČR v projednávané právní věci a dospěl k závěru, že „ač žalobci opakovaně činili řadu kroků směřujících k uspokojení jejich nároku, nebyl tento jejich nárok dlouhodobě uspokojen; žalovaný fond nesplnil svou zákonnou povinnost a do veřejných nabídek nezařadil takové pozemky, které by odpovídaly lokalizaci, výměře a hodnotě restitučního nároku žalobců za pozemek, který jim nebylo možno vydat“. S těmito závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a neshledal také důvodnými námitky odvolatelů, že „žalobci nepostupovali dostatečně aktivně při realizaci svého restitučního nároku a měl za to, že naopak postup žalovaného fondu, který má povinnost přednostně uspokojit nároky restituentů, lze označit za liknavý, svévolný a diskriminující“. Odvolací soud byl toho názoru, že nelze žalobcům přičítat k tíži, že neuzavřeli dohodu o vydání pozemku, který byl v naprosto nevyhovující kvalitě; nebyla podle odvolacího soudu doložena také námitka žalovaného a vedlejšího účastníka řízení, že žalobci požadovaný pozemek je určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou či stavbu pro bydlení a že splňuje podmínky zákona o převodech pozemků pro bezplatný převod pozemků na obec, takže tyto žalovaným uváděné okolnosti neznamenají, že by se jednalo o pozemek, který nemůže být žalobcům vydán, když tu zejména nebylo vydáno rozhodnutí o určení pozemku k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení; pozemek, o nějž jde v tomto řízení, není také pozemkem, ohledně něhož by měla přednostní nárok ne jeho bezúplatný převod obec. Důvodnou nebyla odvolacím soudem shledána námitka, že „předmětný pozemek není možné převést na žalobce pro uplatněný nárok (z roku 2001) vedlejšího účastníka tohoto řízení na předmětný pozemek; tento pozemek je pozemkem ve vlastnictví státu s právem hospodaření k němu ze strany žalovaného pozemkového fondu a vzhledem k jeho charakteru, rozměru i umístění zcela odpovídá restitučnímu nároku žalobců. Odvolací soud tedy shledal (shodně se soudem prvního stupně) žalobci uplatněný nárok na uzavření dohody ohledně pozemku uváděného žalobci za důvodný a proto podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, a to včetně výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 7. 2011 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno 19. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16. 6. 2011 (sp. zn. 64Co 126/2011 Městského soudu v Praze) i soudu prvního stupně z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239 Obvodního soudu pro Prahu 8, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 24